Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 900 Kč od 17. 5. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 900 Kč (zákonným úrokem z prodlení) z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne [datum], na základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Úvěr měl být splacen do 16. 5. 2024. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 400 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.
3. Ve věci bylo nařízeno jednání na [datum], k tomuto jednání se žádný z účastníků nedostavil, ač byli oba předvoláni řádně a včas. Žalobkyně svoji neúčast omluvila a požádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Žalovaný svoji neúčast neomluvil. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř.
4. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.
5. Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru dne [datum], na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit poskytnutý úvěr včetně smluvního příslušenství a poplatků do 16. 5. 2024 (smlouva o podnikatelském úvěru č. [hodnota]). Totožnost žalovaného byla ověřena dle občanského průkazu. Na ověření své totožnosti rovněž žalovaný uhradil žalobkyni částku 1 Kč. Žalobkyně následně žalovanému vyplatila částku 12 000 Kč (potvrzení o provedené platbě ze dne [datum]). Ze sdělení banky ze dne [datum] (č. l. 20) vyplývá poskytnutí částky 12 000 Kč na účet žalovaného. Zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky (předžalobní upomínka ze dne 11. 9. 2024 vč. podacího archu).
6. Soud má za to, že v řízení nebylo prokázáno na základě předložené smlouvy, že žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti, jelikož samotný název smlouvy o podnikatelském úvěru, či předtištěné ujednání, že klient je podnikatelem – fyzickou osobou, toto neprokazuje. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran uzavření smlouvy s žalovaným jako podnikatelem a následného ověření úvěruschopnosti žalovaného by byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání, čemuž však svojí nepřítomností zabránila. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3970/2008 (publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 8810), když nedostaví-li se k jednání řádně předvolaný účastník a v důsledku této skutečnosti mu nelze poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nahlíží se na něj jako na účastníka řádně poučeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008).
7. Za této situace soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako spotřebitelskou a aplikoval na ni relevantní ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. včetně ověřování úvěruschopnosti žalovaného.
8. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Této povinnosti žalobkyně nedostála, když neověřovala úvěruschopnost žalovaného.
9. Pokud tedy byly následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal.
10. V řízení bylo prokázáno, že na úvěr byla čerpána částka 12 000 Kč, přičemž byla uhrazena částka 0 Kč a na jistině tedy zůstává částka 12 000 Kč. Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení ve výši 12 000 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. Zároveň soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 ZSÚ, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, to 30 dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl.
11. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni požadované poplatky, smluvní pokutu a úroky z prodlení, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se poplatků, smluvní pokuty a souvisejících úroků z prodlení soud žalobu výrokem II. zamítl.
12. Výrokem č. III. soud rozhodl o nákladech řízení. podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. když úspěch žalobkyně a žalovaného po kapitalizaci úroků ke dni vyhlášení rozsudku byl téměř stejný. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.