Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 792,41 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadavku na zaplacení:a) jistiny ve výši 6 207,59 Kč,b) zákonného úroku z prodlení ve výši 2 230,14 Kč kapitalizovaného ke dni 13. 6. 2024,c) zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení,d) nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud žalované uložil povinnost k zaplacení částky ve výši 21 144 Kč spolu sea) zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 230,14 Kč kapitalizovaným od 17. 5. 2023 do 13. 6. 2024,b) zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení,c) kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 15 092,41 Kčd) náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč,to vše z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – [právnická osoba] – a žalovanou dne [datum]. Žalobkyně uvedla, že na základě uvedené smlouvy poskytla její právní předchůdkyně žalované bezhotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splatit včetně sjednaných poplatků, a to nejpozději do 16. 5. 2023. Žalovaná však na úvěr uhradila pouze 6 207,59 Kč, a dne 17. 5. 2023 se proto dostala s úhradou zbylé části úvěru do prodlení.
2. Soud žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a doložení důkazů, které by umožnily učinit závěr o tom, že její právní předchůdkyně řádně, v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet. Na uvedenou výzvu ze dne 6. 1. 2025, č. j. 13 C 284/2024, zareagovala žalobkyně tak, že dne [datum] vzala svou žalobu částečně zpět, a zároveň uvedla, že důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Soud tedy usnesením ze dne 7. 3. 2025, č. j. 13 C 284/2024-23, řízení částečně zastavil, a předmětem řízení proto nadále zůstaly:a) částka (jistina) ve výši 20 000 Kč,b) zákonný úrok z prodlení ve výši 2 230,14 Kč kapitalizovaný ke dni 13. 6. 2024,c) zákonný úrok ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 27. 6. 2024 do zaplacení,d) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč.
3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila.
4. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť lze ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených důkazů a účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 115a o. s. ř.) Zatímco žalobkyně svůj souhlas vyjádřila již ve svém návrhu na zahájení řízení, žalovaná na příslušnou výzvu soudu, která jí byla doručena dne 24. 3. 2025, nereagovala. S odkazem na znění ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. má proto soud za to, že žalovaná s postupem podle § 115a o. s. ř. souhlasila.
5. Z předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.):
6. Dne [datum] byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně – [právnická osoba] – uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“). Smlouva byla ze strany žalované podepsána prostřednictvím SMS kódu. Na základě smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to při sjednané úrokové sazbě ve výši 36 % ročně a RPSN ve výši 1729,20 % ročně. Ve smlouvě ani ve formuláři pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru přitom nebyly uvedeny žádné údaje ohledně majetkových, rodinných či jiných poměrů žalované (prokázáno smlouvou a uvedeným formulářem). Žalované byla dne [datum] poukázána na její bankovní účet částka ve výši 20 000 Kč (prokázáno potvrzením o platbě + přípisem [právnická osoba]. ze dne [datum] na č. l. 26 spisu). Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila částku ve výši 6 207,59 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvami ze dne 26. 5. 2023, 5. 6. 2023 a 15. 6. 2023). Dne [datum] došlo k postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni samotnou, která vyzvala žalovanou k úhradě dluhu dne 14. 10. 2024 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek + dílčí smlouvou o postoupení pohledávek + oznámením o postoupení pohledávky vč. podacího archu + předžalobní výzvou vč. podacího archu).
7. Právním posouzením dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná, ovšem pouze v části týkající se poskytnutých peněžních prostředků na jistině úvěru.
8. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Na jejím základě žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně celkem 20 000 Kč, z nichž žalovaná celkem 6 207,59 Kč právní předchůdkyni žalobkyně vrátila.
9. Jelikož byla právní předchůdkyně žalobkyně osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu § 7 zákona o spotřebitelském úvěru, byla jakožto poskytovatel úvěru povinna před uzavřením smlouvy o úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by tuto svou povinnost nesplnila, byla by smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaná by byla povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Proto se soud v prvé řadě zabýval otázkou, zda vůbec právní předchůdkyně žalobkyně tuto svou předsmluvní povinnost splnila.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru měla právní předchůdkyně žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných informací, přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalované přitom měla úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalované vyplynulo, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.
11. Žalobkyně ve své žalobě zcela rezignovala na popis ověřování úvěruschopnosti žalované ze strany její právní předchůdkyně, a skutečnost, že by k takovému ověřování vůbec došlo, nevyplynula ani z žádné z doložených příloh žaloby. Proto soud žalobkyni vyzval k tomu, aby mu postup ověřování úvěruschopnosti žalované blíže popsala a doložila příslušnými podklady. Na to však žalobkyně zareagovala podáním, v němž uvedla, že důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované nedisponuje. Žalobkyně tedy svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní stran ověřování úvěruschopnosti žalované nesplnila. Proto soud žalobkyni ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru přiznal pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, poníženou o již zaplacené úhrady ve výši 6 207,59 Kč, tj. celkem 13 792,41 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl (výrok II.)
12. Žaloba je rovněž nedůvodná v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení. Jak totiž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“. Citovaný rozsudek byl potvrzen i v navazující praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023 sp. zn. 23 Cdo 101/2023-133, bod 56.), a je respektován i v praxi nižších soudů (srov. např. následující rozsudky: Městského soudu v Brně ze dne [datum] č. j. [spisová značka], bod 16. a 17., či ze dne [datum] č. j. [spisová značka]).
13. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím. Je přitom třeba pamatovat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3315/2023-62, tedy že „jestliže úvěrující poruší svou povinnost posoudit řádně úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož spotřebiteli poskytne úvěr, ačkoli mu jej poskytovat neměl, musí úvěrující strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.“
14. Protože povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, jaká doba plnění je (či není) přiměřená možnostem spotřebitele, má právě žalovaná (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019) a ta se k věci nevyjádřila, ačkoliv jí výzva soudu k vyjádření se k žalobě byla prokazatelně doručena, určil soud žalované lhůtu pro vrácení zbývající poskytnuté jistiny dle své úvahy, přičemž za adekvátní považoval lhůtu 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
15. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch žalované ve věci ve výši 35 % (žalovaná byla z 67,5 % úspěšná a z 32,5 % neúspěšná, a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy činí 35 %). Jako neúspěch žalobkyně soud považoval částku 28 657,70 Kč, která zahrnovala též požadované (a soudem nepřiznané) příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozhodnutí, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08. Neúspěch pak soud porovnával s částkou, kterou žalobkyni tímto rozsudkem přiznal, tj. s částkou 13 792,41 Kč. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl osud tak, že náhrada nákladů řízení nenáleží žádnému z účastníků řízení (výrok III.)