Výrok
I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 19. 3. 2024 do zaplacení s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení úvěru dle smlouvy č. [hodnota] ze dne [datum].
2. Žalovaný jako spotřebitel se zavázal splatit celkový poskytnutý úvěr Poskytovateli a současně také úrok v celkové výši 48 000 Kč. Na základě této smlouvy je tedy Spotřebitel povinen zaplatit Poskytovateli celkovou dlužnou částku spotřebitelského úvěru ve výši 68 000 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout[Anonymizováno] na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
5. Soud z předložených listinných důkazů zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný dosahuje průměrného příjmu ve výši 28 844 Kč, což jí doložil výplatními lístky, které soudu předložila. Žalovaný svou úvěruschopnost doložil tím, že kromě svých příjmů ze zaměstnání uvedl, že náklady na bydlení činí 3 000 Kč (nijak nedoloženo). Dále uvedl, že nemá jiné závazky (ani úvěry). Žalovaný neuvedl celkový počet členů domácnosti žijících se spotřebitelem, neuvedl ani jiné své výdaje (přibližné náklady) na život.
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“) soud zjistil a vzal za prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 20 000 Kč a žalovaný čerpal úvěr na svůj bankovní účet.
7. Žalovaný uhradil před podáním žaloby 3 splátky po 8 000 Kč, celkem 24 000 Kč.
8. Soud zhodnotil předložené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
9. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“).
10. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
14. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.
19. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi úvěrující společností a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť v rámci své podnikatelské činnosti poskytovala spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.
20. V rámci posouzení úvěruschopnosti uvedla žalobkyně následující tvrzení: deklarovaný příjem 28 844 Kč, což bylo prokázáno z výplatních lístků za 2-4 2023. Žalobkyně ovšem řádně nezkoumala výdaje žalovaného, když uvedla jako náklad na bydlení paušální částku 3 000 Kč, která nebyla nijak doložena, natož aby odpovídala reálným výdajům běžného člověka.
21. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že nebyla řádně, jak předpokládá zákon, zkoumána a ověřována či posuzována úvěruschopnost žalovaného, natož s odbornou péčí.
22. Žalobkyně tedy postupovala zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedla údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by se alespoň pokusil ověřit jeho výdaje. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Žalobkyně nedostála své zákonem stanovené povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr v rozporu s ust. § 86 z.s.ú. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 z.s.ú. jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).
24. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná a žalobkyni by vzniklo právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, tedy jistiny ve výši 20 000 Kč. Protože však žalovaný uhradil 24 000 Kč, tak žalobkyni zaplatil více o 4 000 Kč, než činí bezdůvodné obohacení. Tuto částku tedy žalovaný žalobkyni přeplatil a žalobkyně by ji měla žalovanému vrátit, protože soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná.
25. Soud ještě pro úplnost dodává, že při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).
26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.