14 C 248/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 19 245,25 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum].

2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.

3. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum]. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem původního věřitele ze dne 2. 1. 2024.

4. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč a tuto částku žalovaná obdržela při podpisu úvěrové smlouvy, což stvrdila podpisem smlouvy. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 1. 9. 2023. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, když vrátila pouze částku ve výši 2 699,99 Kč, což odpovídá jedné řádně uhrazené splátce.

5. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 12. 12. 2024 č. j. 14 C 248/2024-18, ve které soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti žalované, tak uvedla, že schopnost žalované splácet byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně, když zjišťovala příjmy a výdaje žalované, tedy celkovou finanční situaci včetně údajů o finančních závazcích. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady, které byly žalovanou předloženy k posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná byla v době podání žádosti o úvěr svobodná, neměla žádnou vyživovací povinnost, bydlela u rodičů a byla zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 22 800 Kč. Její měsíční výdaje činily 5 500 Kč, z čehož 2 000 Kč činily náklady na bydlení, energie, 3 000 Kč náklady na dopravu, jídlo a osobní potřeby a 500 Kč splátky stávajících úvěrů. Dle údajů uvedených žalovanou jí měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 17 300 Kč, v takovém případě bylo možno dovodit, že žalovaná byla v takové finanční situaci, která jí umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2 656 Kč, tedy zhruba 15 % zůstatku příjmu žalované. Žalované tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru zůstat cca 14 600 Kč, kterými mohla volně disponovat. Žalobkyně doložila dokumenty, které byly předložené žalovanou poskytovateli úvěru, a to čestné prohlášení, výplatní pásky a dohoda o provedení práce.

6. Úvěr byl poskytován žalované v hotovosti při podpisu úvěrové smlouvy.

7. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.

8. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] vč. předpisu splátek, žádost o úvěr, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch dokládající odeslání oznámení o postoupení pohledávek, potvrzení o úplatě za postoupené pohledávky, čestné prohlášení ze dne 1. 7. 2022, výplatní lístek 4/2022 a 5/2022, dohoda o provedení práce.

9. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.

13. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná v době uzavření smlouvy byla zaměstnaná na základě dohody o provedení práce a dosahovala čisté mzdy 22 800 Kč dle výplatních lístků za duben a květen roku 2022. Její výdaje na bydlení, energie, dopravu, jídlo, další osobní náklady a měsíční splátky stávajících půjček byly vyčísleny na 5 500 Kč s tím, že doložila čestné prohlášení, že bydlí u své matky na [adresa] a za bydlení vynakládá částku 2 000 Kč měsíčně, dále 3 000 Kč měsíčně vynakládá za dopravu, jídlo a osobní náklady a 500 Kč měsíční splátky stávajících půjček. Dále soud z předložené žádosti o úvěr zjistil, že je svobodná, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost. Žalovaná tedy „údajně“ disponovala volnými prostředky ve výši 17 300 Kč, poté co byly odečteny náklady ve výši 5 500 Kč. Soudu se jeví být jako zcela nedostatečné, pokud se poskytovatel úvěru spokojil s tím, že žalovaná vynakládá za bydlení, energie, dopravu, cestovní náklady celkem částku 5 000 Kč a že hradí na stávající půjčky 500 Kč měsíčně. Pokud jde o splátky stávajících půjček, které měly být žalovanou již hrazeny, tak tyto nebyly nijak doloženy. Co se týká nákladů na bydlení a energie ve výši 2 000 Kč měsíčně, tak dle názoru soudu je v současné době zcela nereálné, i kdyby bydlela pouze u rodičů, aby vynakládala pouze částku ve výši 2 000 Kč. A co se týká měsíčních nákladů na jídlo, případně dopravu, internet, telefon a obdobné životní náklady a dále i běžné náklady typu ošacení, obutí, drogerie, tak částka 3 000 Kč měsíčně je zcela nedostačující. Tudíž soud má za to, že nebyly řádně zkoumány a ověřovány výdaje žalované a ty které žalovaná uvedla, jsou zcela nereálné. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti žalované jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

14. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.

15. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatila (§ 2991 odst. 1 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč, žalovaná uhradila celkem částku ve výši 2 699,99 Kč a zbývá uhradit 17 300,01 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 17 300,01 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat), ohledně zbývajících částek, které žalobkyně po žalované požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako neplatnou, soud žalobu zamítl, neboť se nejedná o částky, které by soud mohl přiznat jako bezdůvodné obohacení. Rovněž nelze tyto částky žalobkyni přiznat na základě neplatné úvěrové smlouvy.

16. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla převážně úspěšná, proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení, ale protože jí žádné náklady řízení nevznikly, tak soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.