Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 824,30 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč měsíčně do každého 25. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku.
II. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 936,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 387,25 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení a částku ve výši 67,51 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 827,87 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení úvěru dle smlouvy č. [hodnota].
2. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným Smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný, než na bydlení až do výše 11 300 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v souladu s uzavřenou smlouvou.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
5. Soud z předložených listinných důkazů zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaný požádal o poskytnutí úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný deklaroval svůj příjem ve výši 23 350 Kč, což doložil výpisem z účtu. Žalovaný svou úvěruschopnost doložil tím, že uvedl celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy.
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“) soud zjistil a vzal za prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 11 300 Kč a žalovaný čerpal úvěr dne 15. 5. 2024 částku 5 000 Kč.
7. Žalovaný uhradil před podáním žaloby dne 14. 6. 2024 částku 58,57 Kč, a dne 2. 7. 2024 částku 117,13 Kč. Žalovaný celkem uhradil 175,70 Kč.
8. Soud zhodnotil předložené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
9. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“).
10. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
14. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.
19. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy. Smluvní ujednání mezi úvěrující společností a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť v rámci své podnikatelské činnosti poskytovala spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.
20. V rámci posouzení úvěruschopnosti uvedla žalobkyně následující tvrzení: deklarovaný příjem 23 350 Kč, což mělo být prokázáno z výpisu účtu žalovaného. Výpis z účtu žalovaného žalobkyně předložila za období 15. 5. 2023 – 12. 5. 2024 s tím, že z tohoto výpisu z účtu soud zjistil a vzal za prokázáno, že sice docházelo k vkladům hotovosti v různé výši, někdy i okolo 23 000 Kč, avšak současně odcházela platba za byt [adresa] ve výši 23 000 Kč (adresa žalovaného). Dále žalobkyně vyšla z tvrzení žalovaného, že žije sám, za bydlení vynakládá 17 000 Kč měsíčně, za půjčky vynakládá 2 000 Kč měsíčně, ostatní výdaje činí 1 000 Kč.
21. Tyto údaje však nijak ověřeny nebyly (pouze výpisem z účtu žalovaného), přičemž žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 40 000 Kč měsíčně, což neodpovídá výpisu z účtu a nijak jinak doložen příjem žalovaného nebyl, rovněž náklady ostatní (kromě bydlení) ve výši 1 000 Kč měsíčně - tzn. například náklady za oblečení, jídlo (obchody s potravinami – Albert a jiné a dále restaurace, drogerii, telefon, cestování: MHD, případně osobním vozem či motocyklem (opakovaná platba za povinné ručení) či taxi službou, jak vyplývá z výpisu z účtu, že využívá taxi např. Liftago, jsou zcela nereálné. Rovněž splátky půjček jsou ve výši 3 000 Kč a 8 262 Kč za Homecredit, jak vyplynulo z výpisu z účtu. Naopak z výpisu z účtu vyplývá, že žalovaný má pravidelné výdaje spojené s bydlením ve výši 23 000 Kč měsíčně (měl uvést 17 000 Kč měsíčně dle tvrzení žalobkyně a zejména žalobkyní předloženého listinného důkazu – výpis úvěruschopnosti) a tato částka odchází z jeho účtu, jeho příjmy jsou nepravidelné a víceméně pokrývají jeho náklady jak na bydlení, tak i jiné výdaje, jak vyplynuly z výpisu z účtu (nákupy potravin např. Albert i jiné obchody potravin, nákupy v lékárně, MHD, drogerie Rossmann, TETA, Netflix, platby v Tabáku, květinářství, platby za restaurace atd. – viz výpis z účtu – platby kartou). Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že nebyla řádně, jak předpokládá zákon, zkoumána a ověřována či posuzována úvěruschopnost žalovaného, natož s odbornou péčí. Navíc žalobkyně měla výpis z účtu, ze kterého všechny údaje vyplývají. Nebyla doložena žádná pracovní smlouva či dohoda o provedení práce a ani doklad o výši mzdy.
22. Žalobkyně tedy postupovala zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedla údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by se alespoň pokusil ověřit jeho výdaje. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
23. Žalobkyně nedostála své zákonem stanovené povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr v rozporu s ust. § 86 z.s.ú. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 z.s.ú. jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).
24. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná a žalobkyni vzniklo právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, tedy jistiny ve výši 4 824,30 Kč, neboť žalovaný uhradil od uzavření smlouvy celkem 175,70 Kč, jak uvedla žalobkyně. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil a neprokázal, že by alespoň částečně dlužnou částku žalobkyni uhradil. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).
25. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy aktuální majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění ve splátkách v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., jejichž výše odpovídá příjmu, který žalovaný dosahoval v době, kdy požádal o úvěr a soud nemá důvod pochybovat, že by žalovaný jako vyučený kuchař, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nemohl dosahovat minimálně příjmu, jak uvedl v žádosti o úvěr i v současnosti. Soud přitom zohlednil výši dlužné částky, kterou by měl být schopen žalovaný žalobkyni ve stanovené lhůtě uhradit.
26. Ve zbytku nároku soud návrh žalobkyně zamítl (výrok II.), neboť ujednání o zbývajících nárocích vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.
27. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Ačkoli z procesního hlediska byl úspěšnější žalovaný, který by měl právo na jejich náhradu, tak mu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, jak vyplývá z obsahu spisu.