16 C 261/2024

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 22.345 Kč s příslušenstvím, neboť dne 30.4.2023 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 17.600 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobci spolu s příslušenstvím, a to k datu splatnosti, jež byl sjednán ve smlouvě. Ačkoli došlo dne 30.4.2013 k vyplacení úvěru ve výši 17.600 Kč na účet žalovaného prostřednictvím bankovního převodu, žalovaný svých povinností nedostál a na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Dne 30.4.2023 uzavřel žalobce jako věřitel s žalovaným jako s dlužníkem smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17.600 Kč, při splatnosti jedné jediné splátky, a to ve výši 22.345 Kč do 30.5.2023. Částka 17.600 Kč byla dne 30.4.2023 bezhotovostně převedena na účet č. [č. účtu], jak vyplývá z přehledu bankovních transakcí. Číslo účtu pak uvedl v rámci svých identifikačních znaků žalobce ve smlouvě.

4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobce]. soud zjistil, že výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 10.000 Kč, na bydlení [právnická osoba] Kč a ostatní zbytné výdaje 1.000 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem činí 25.000 Kč. Podáním ze dne 24.3.2024 byl žalovaný vyzván k úhradě před podáním žaloby, kdy téhož dne byla výzva podána na doručující orgán ([právnická osoba].).

5. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatel nebo s ním jinak jedná.

6. Podle ust. § 421 odst. 1 o.z. se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku stanoví jiný zákon.

7. Podle ust. § 1721 o.z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění, jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle ust. § 1970 o.z. poddlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovená.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle ust. § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které si sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnout do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná toliko částečně. Pokud se týká aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků v tomto sporu tak soud tuto považuje za nespornou, neboť žalobce učinil předmětem tohoto sporu plnění ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, tedy osobami jež jsou dnes v procesním postavení žalobce a žalovaný. Vzhledem k tomu, že se v daném případě jedná o spor mezi smluvními stranami, dle názoru soudu je otázka aktivní a pasivní věcné legitimace v daném případě spolehlivě dána. K otázce platnosti předmětné úvěrové smlouvy soud uvádí následující. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěr. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet. V opačném případě je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud přihlíží k neplatnosti právního ujednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, a to i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobce na svoji zákonnou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného rezignoval, když nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019 pod sp.zn. 22 Cdo 2178/2018). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce řádně posuzoval schopnost žalovaného splácet úvěr, čímž rezignoval na svoje zákonné povinnosti, kdy toliko pravděpodobně spoléhal na údaje výlučně získané od žalovaného vážící se k jeho tvrzeným příjmům, které nebyly v průběhu tohoto sporu tvrzeny, natož řádně ověřeny. Jinak řečeno v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce vůbec schopnost žalovaného úvěr vrátil zkoumal, když na uvedeném závěru ničeho nezměnilo ani případné zjištění, že žalovaný akceptaci obsahu smlouvy tento ztvrdil, že před uzavřením smlouvy byla s odbornou péčí řádně posuzována otázka schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Pokud se týká běžných měsíčních výdajů, tak i na tuto skutečnost žalobce dá se říct zcela rezignoval, když ani otázka běžných či nadstandardních měsíčních výdajů žadatele nebyla nikterak zkoumána, natož ověřena. Soud v daném případě musí poukázat na zjištěnou skutečnost, že žalobce zcela rezignoval na své zákonné povinnosti a toliko se spokojil s tvrzením žalovaného, že jeho příjmy představují 25.000 Kč měsíčně zatímco výdajů na půjčky 10.000 Kč, na bydlení toliko 2.000 Kč a ostatní zbytné výdaje 1.000 Kč měsíčně. Je zcela iluzorní v současné ekonomické situaci akceptovat, že pravidelné měsíční výdaje na bydlení činí 2.000 Kč a ostatní zbytné výdaje 1.000 Kč. Dané částky soud považuje vzhledem na narůstající ceny i v době uzavření spotřebitelského úvěru za ryze smyšlené, neodpovídající realitě. Soud tak má za to, že žalobcem nebyly řádně ověřeny ani příjmy, ani výdaje žalovaného, což je pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela zásadní. Vzhledem k tomu, že soud shledává uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] za neplatnou, poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému plnění ve výši 17.600 Kč bez právního důvodu. V případě vyplacení částky 17.600 Kč, ke které neexistoval legitimní důvod, vzniklo na straně žalovaného přijetím tohoto plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat v rozsahu, oč se na úkor poskytovatele obohatil (17.600 Kč).

18. S ohledem na shora uvedené tak žalovaný nebyl povinen žalobci hradit cokoli nad rámec výroku I. soudního rozhodnutí, když výrokem II. byla žaloba v rozsahu částky 4.745 Kč s příslušenstvím a částkou 1.787,18 Kč zamítnuta.

19. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ust. § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanovení povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou část jistiny v době přiměřeným možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, a to v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách, případně dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu s ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele. Určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny, proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí svým rozhodnutím soud. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2022 pod č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu proto nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnosti nevrácené jistiny a určit způsob jejího splacení a proto soud nestanovil počátek prodlení žalovaného.

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy v případě plného úspěchu by příslušelo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 2.418 Kč, a to za tři úkony právní služby po 300 Kč, tři paušály po 100 Kč, soudní poplatek ve výši 966 Kč včetně DPH. Vzhledem k tomu, že však žalobce ve sporu nebyl plně úspěšný, soud po odpočtu neúspěchu od úspěchu v tomto sporu přiznal žalobci na účelně vynaložených nákladech tohoto řízení toliko 45,86%, tedy 1.108,89 Kč.

21. Lhůta ke splnění povinnosti byla soudem stanovena s odkazem na § 160 odst. 1 o.s.ř. v rozsahu 3 dnů.

22. Protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro postup dle § 115a o.s.ř., soud ve věci vyhlásil rozhodnutí, aniž by nařídil jednání.