Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 862 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 971 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23.03.2023 do zaplacení z částky 46 833 Kč, smluvní pokutu ve výši 19 002 Kč, úrok ve výši 57,3 % ročně z částky 39 772,21 Kč od 23. 3. 2023 do 15. 4. 2023 ve výši 1 464,96 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 39 772,21 Kč od 16.4.2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 3. 2023 dosáhne částky 123 148 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 65 835 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum].
2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.
3. Soud měl splněné podmínky dle ust. § 115a o. s. ř., proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
4. Soud z předložených listinných důkazů zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen v 48. měsíčních splátkách ve výši 2 138 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosinec 2022, a to dle splátkového kalendáře. Žalovaná poskytnuté peněžní prostředky do uvedeného data splatnosti nevrátila, když uhradila pouze jednu splátku ve výši 2 138 Kč.
5. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala dne 1. 11. 2022. Úvěr byl poskytován žalované bezhotovostním převodem na účet.
6. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.
7. Uvedené skutečnosti soud zjistil a vzal za prokázané z předložených listinných důkazů, a to: smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] o poskytnutí úvěru 40 000 Kč na účet žalované (žalovaná měla uhradit úvěr v 48 splátkách po 2 138 Kč měsíčně, a to nejpozději do 15. dne v měsíci počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen) vč. předsmluvního formuláře ze dne 31. 10. 2022, vč. prohlášení klienta ze dne 31. 10. 2022, vč. splátkového kalendáře, vč. formuláře hodnocení klienta, karta klienta, oznámení žalobkyně o schválení úvěru ze dne 2. 11. 2022, ověření v registru NRKI, ověření v registru SOLUS, potvrzení o příjmu žalované vyplývající z výpisu z účtu žalované [právnická osoba], doklad o vyplacení úvěru, výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalované ze dne 15. 2. 2023 a ze dne 20. 3. 2023, oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 3. 2023, předžalobní výzva vč. podacího archu.
8. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).
9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.
11. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.
12. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně sice prokázala uzavření smlouvy, avšak věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřitel ověřoval úvěruschopnost žalované pouze z veřejných databází, její příjmy z bankovního výpisu, ale výdaje žalované nezjišťoval a zejména neověřil. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázáno, že zaměstnavatel žalované jí dne 11. 7. 2022 zaslal částku 28 133 Kč, dne 10. 8. 2022 částku 28 455 Kč, dne 9. 9. 2022 částku 32 087 Kč a dne 11. 10. 2022 částku 28 066 Kč. Pracovní smlouva případně jiná dohoda o pracovním poměru předložena nebyla, není zřejmé, zda byla žalovaná v pracovním poměru na dobu určitou či neurčitou, případně další skutečnosti jako je výše mzdy či platu. Žalobkyně zejména dle názoru soudu řádně neověřila úvěruschopnost žalované, ačkoli ověřovala v registru NRKI a SOLUS, kde byla žalovaná vyhodnocena tzv. bez negativního příznaku, tak soud má za to, že pokud jde o příjem žalované, tak měla být doložena i pracovní smlouva, aby byl potvrzen pracovní poměr žalované. Dále dle názoru soudu nestačí, že žalobkyně neověřila náklady žalované na bydlení, neboť se nelze spoléhat na to, že uvedla částku 4 639 Kč a jako své životní náklady pouze životní minimum ve výši 4 620 Kč, z toho nelze vycházet. Při zkoumání úvěruschopnosti je totiž nutné zkoumat i výdajovou stránku žalovaného, což věřitel nezkoumal vůbec. Žalobkyně zcela rezignovala na ověření tvrzení o výdajích žalované, což také svědčí o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele, navíc to svědčí i o neodbornosti žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Z hlediska soudu tedy postupoval věřitel zcela formálně bez toho, aniž by se pokusil ověřit výdaje žalované. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti.
13. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.
14. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatila (§ 2991 odst. 1 o.z.). V řízení bylo prokázáno, že žalované byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 40 000 Kč, žalovaná uhradila jen jednu splátku, zbývá uhradit 37 862 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 37 862 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat). Pokud jde o zbývající částky a smluvní pokuty a příslušenství (viz výrok II. rozsudku) vyplývající z úvěrové smlouvy, tak soud v této části žalobu zamítl, neboť úvěrová smlouva byla právně kvalifikována jako absolutně neplatná.
15. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácené jistiny a určit způsob jejího splácení. Ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru proto soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.
16. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byl převážně úspěšná (více jak z 50 %, a to 56 %, což soud vypočetl tak, že kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku i příslušenství a provedl součet jistin, přičemž vyšla částka, která byla předmětem řízení na 85 425 Kč, tedy žalobkyně měla úspěch jen ze 44 %, zatímco žalovaná z 56 %, přičemž její neúspěch činí 44 % a náleželo by jí případně 12 % z účelně vynaložených nákladů řízení). Žalované by proto náležela náhrada nákladů řízení odpovídající poměru úspěchu a neúspěchu (12 %), avšak žalované náklady řízení dle obsahu soudního spisu nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.