31 C 129/2025

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 21 171,42 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru číslo [hodnota], na základě které se žalovaná zavázala poskytnout mu peněžní prostředky v souhrnné výši 8 000 Kč, které žalobce čerpal a žalované v souladu se smlouvou zaplatil celkem 29 171,42 Kč. Rozdílu mezi těmito částkami ve výši 21 171,42 Kč se domáhá z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Smlouvu o revolvingovém úvěru označil za neplatnou z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, protože výše sjednaného úroku je nepřiměřená. Průměrná roční úroková sazba dle ČNB v období, kdy byla smlouva uzavřena, činila 8,83 % ročně. V uzavřené smlouvě však úroková sazba byla sjednána ve výši 1,016 % denně, což znamená 370 % ročně. V tomto směru žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 234/2005 ze dne 24. 1. 2007 a na nález Ústavního soudu I. ÚS 199/11. Rozpor s dobrými mravy shledával i v nepřiměřených smluvních pokutách a sjednaných poplatcích. Dále pak namítal, že shora uvedená smlouva je neplatná, neboť žalovaná nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalobce, čímž porušila ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ve shora uvedeném závazkovém vztahu vystupovala žalovaná jako podnikatel, žalobce jako spotřebitel. Žalobce odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004, dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 ohledně nepodložených prohlášení spotřebitele. S odkazem na tam uvedené závěry žalobce tvrdí, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] je absolutně neplatná. Nadto dle jeho názoru neobsahuje podstatné zákonné náležitosti, protože neinformuje spotřebitele o úrocích z prodlení a neobsahuje faktickou výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr.

2. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Uvedla, že úvěruschopnost žalobce řádně, důkladně a nadstandardně posoudila a zcela tak splnila podmínky § 86 a § 87 ZSÚ. Žalovaná před poskytnutím úvěru detailně zkoumala informace získané nejen přímo od žalobce, ale též informace z bankovního účtu žalobce a informace zjištěné na základě lustrací ve veřejně dostupných rejstřících (NRKI, BRKI, centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík). Namítala, že jí CDU v rozhodnutí C-449/13, CA Consumer finance SA neukládá povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem a dodala, že se může při posouzení úvěruschopnosti spolehnout na informace poskytnuté spotřebitelem, ledaže má důvod pochybovat o správnosti jím uvedených informací. Příjmy žalobce uvěřovala z detailního výpisu z bankovního účtu žalobce za období 12 měsíců před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru a výdaje žalobce ověřila pomocí normativních životních nákladů, když nad rámec požadavků zákona výdaje ověřila pomocí několikanásobku normativních životních nákladů. Zdůraznila, že jednou z okolností rozhodných pro posouzení, zda poskytovatel úvěru nashromáždil dostatek informací, je celková výše úvěru sjednaná ve smlouvě. Výše úvěru v řešené věci činila pouze 8 000 Kč, má tedy za to, že řádně dostála povinnosti před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalobce. V lustraci NRKI žalobce měl před uzavřením úvěru 1 ukončenou smlouvu o nesplátkových produktech, 3 otevřené nesplátkové produkty, 5 otevřených úvěrů splátkových produktů, 1 zamítnutou, 1 odvolanou a 1 rozpracovanou žádost o splátkový produkt, celkem 10 ukončených smluv o splátkových produktech a 4 otevřené úvěry karetních produktů. Je tedy zřejmé, že žalobce byl schopen splácet své další úvěrové závazky a jeho výdaje v době pořízení výpisu odpovídaly tomu, že je schopen splatit úvěr ve výši jistiny 8 000 Kč. Žalovaná dále odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Co se týče výše úročení u tohoto úvěru, uvedla, že úvěr byl sjednán jako krátkodobý v nízké částce, nezajištěný a krátká doba poskytnutí úvěru je jedním z důvodů, proč je míra úročení takto vysoká.

3. Soud ve věci provedl důkazy, ze kterých zjistil následující skutkový stav:

4. Dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru číslo [hodnota], na základě které žalovaná žalobci poskytla úvěr ve výši 8 000 Kč a žalobce z něj zaplatil žalované částku 29 171,42 Kč, tato skutečnost byla zjištěna z přehledu plateb, které žalobce žalované po dobu trvání smluvního vztahu zaplatil. Výše zápůjční úrokové sazby byla sjednána pevnou sazbou 1,016 % denně, tedy 370 % ročně. Dále byly ve smlouvě sjednány sankce za nedodržení splátkového kalendáře v podobě smluvních pokut a nákladů na vymáhání dlužné částky. Současně byly žalobci předány i údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru.

5. Dle přehledu úrokových sazeb ČNB úroková sazba u úvěrů k datu 31. 3. 2024 dosahovala výše 8,83 % ročně.

6. Dopisem ze dne [datum] žalobce od smlouvy č. [hodnota] odstoupil a žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 171,42 Kč.

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalované bylo zjištěno, že toto posouzení bylo provedeno [datum]. Posuzovaným byl žalobce, v listině bylo uvedeno, že počet členů ve společně hospodařící domácnosti jsou 3 osoby. Výše pravidelných měsíčních výdajů uvedená žalobcem byla zjištěna ve výši 16 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činila 21 000 Kč a na další nezbytné výdaje 15 000 Kč. Výše příjmu uvedená žalobcem byla 65 000 Kč a ověřený čistý měsíční příjem byl zjištěn ve výši 58 040 Kč. Rezerva pro výdaje byla shledána ve výši 600 Kč, vypočítané minimální výdaje ve výši 27 780 Kč a disponibilní příjem ve výši 14 000 Kč. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Ze sumáře z odpovědí úvěrového registru NRKI bylo zjištěno, že žalobce měl ke dni [datum] evidovanou zbývající částku jistin ke splacení ze splátkových produktů ve výši 1 023 714 Kč a karetních produktů ve výši 114 587 Kč. Dále měl evidovány 3 otevřené nesplátkové produkty, 1 ukončenou smlouvu, 5 otevřených splátkových produktů, 1 zamítnutou žádost, 1 odvolanou žádost, 1 rozpracovanou žádost, 10 ukončených smluv a 4 otevřené karetní produkty. Žalobkyně předložila soudu výpis z účtu společnosti [právnická osoba]. za období od [datum] do [datum], ze kterého bylo zjištěno, že konečný zůstatek na tomto účtu činí 1,54 Kč. Z obecných principů posuzování a filozofie žalované bylo zjištěno, že v uvedeném dokumentu žalovaná deklarovala své principy, na kterých založila posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr. Z návrhu na uzavření smlouvy o RePůjčce č. [hodnota] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce požádal [právnická osoba], [právnická osoba]. o úvěr ve výši 163 000 Kč, který se zavázal splácet ve 120 měsíčních splátkách po 2 283 Kč, přičemž ze smlouvy dále plyne, že částka 143 000 Kč měla být použita na předčasné splácení převáděných závazků ze smlouvy o půjčce v původní výši 147 400 Kč a částka ve zbývající výši 20 000 Kč bude žalobci k dispozici k volnému použití, smlouva byla žalobcem podepsána. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce uzavřel označenou smlouvu o úvěru s [právnická osoba]., na základě této smlouvy požádal banku o úvěr ve výši 150 000 Kč, který se zavázal splácet v 60měsíčních splátkách ve výši 3 793 Kč.

8. Soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou je nutno aplikovat zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V dané věci se mělo jednat o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalovaná je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalovaná poskytla žalobci peněžní prostředky v částce 5 000 Kč.

9. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2).

10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C–679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalované z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

12. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalovaná odkázala na informace sdělené jí žalobcem, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalobce vycházela, které doplnila ověřováním údajů o žalobci ve veřejných databázích a dále provedla výpočet výdajů žalovaného dle svého matematického modelu. Žalovaná však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové i výdajové stránky žalobce předestřené informace nijak neověřovala. Nijak se nepozastavila nad tím, ž jí žalobce předložil výpis z účtu společnosti [právnická osoba]., kdy se nejedná o osobní účet žalobce a žádným způsobem z něj nelze zjistit výše příjmu žalobce. Jediná informace, která z výpisu z tohoto účtu vyplývá, je ta, že zůstatek na tomto účtu k datu 14. 3. 2024 činí 1,54 Kč. Žalovaná nepožadovala předložení výplatních lístků ani žádného jiného průkazného zdroje, ze kterého by bylo možné zjistit a ověřit příjem žalobce. Žalovaná při zjišťování příjmu žalobce vyšla z ničím neodůvodněné částky uvedené žalobcem a ze svého matematického modelu, kde dospěla k předpokládané výši výdajů. Od žalobce nebyl vyžádán dokad o výši hrazeného nájemného, nabylo požadováno ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Nezjišťovala, jaké má žalovaný výdaje na stravu, dopravu apod.

13. Za alarmující pak soud považuje skutečnost, že žalovaná nepodrobila žádné kritice údaje získané o žalobci z rejstříku NRKI. Právě údaje získané z NRKI jednoznačně dokládají, že žalobce byl k datu [datum] osobou zadluženou a postupně se dále zadlužující, kdy vyšlo najevo, že žalobce měl ke dni [datum] evidovanou zbývající částku jistin ke splacení ze splátkových produktů ve výši 1 023 714 Kč! a karetních produktů ve výši 114 587 Kč!, přičemž měl dále evidovány 3 otevřené nesplátkové produkty, 5 otevřených splátkových produktů, 1 zamítnutou žádost, 1 odvolanou žádost, 1 rozpracovanou žádost a 4 otevřené karetní produkty. Argumentace, že údaj o 10 ukončených smlouvách dokládá řádné splácení úvěrů žalobcem, a tedy existenci úvěruschopnosti žalobce, je zcela nemístná, protože kupříkladu smlouvou o RePůjčce č. [hodnota] ze dne [datum] bylo prokázáno, že touto smlouvou o úvěru žalobce v roce 2022 refinancoval své existující závazky a dále svůj dluh navýšil o dalších 20 000 Kč. Žalovaná se nijak nezabývala kritickou analýzou údajů získaných o žalobci z rejstříku NRKI, přitom pokud by si nechala žalobcem předložit existující otevřené produkty, mimo jiné by zjistila, že krátce před uzavřením smlouvy o úvěru č. [hodnota] dne [datum] žalobce čerpal úvěr u [právnická osoba]. ve výši 150 000 Kč a že je jeho zadlužení rostoucí, přitom u žalobci byla 1 žádost o úvěr zamítnuta a jednu další měl rozpracovanou. To vše při vědomí, že neměla k dispozici žádný osobní výpis z účtu žalobce a z výpisu z účtu společnosti [právnická osoba]. nelze žádným způsobem zjistit výše příjmu žalobce a zůstatek na účtu činil k datu [datum] pouze 1,54 Kč. Není tak vůbec pochopitelné, jak dospěla žalovaná k závěru, že žalobce bude schopen splácet poskytnutý úvěr, když neznala jeho příjmy, výdaje a neměla k dispozici žádný použitelný výpis z účtu.

14. Žalovaná zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru reálně nijak, natož s odbornou péčí, neposoudila schopnost žalobce úvěr splácet, když naprosto nezjišťovala, resp. neověřovala tvrzené majetkové poměry žalobce, jeho reálné příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. A vůbec se nezabývala výdaji žalobce, případně je vyhodnotila zcela účelově a neadekvátně životní situaci žalobce, kdy pominula existenci několika dluhů žalobce ve vysoké nominální výši a zejména tempo, jakým se žalobce dále zadlužoval. Poskytovatel úvěru může a má získávat informace od žadatele o úvěr, na druhou stranu si tyto informace musí ověřit, případně sám doplnit či obstarat. Na tvrzení žadatele o úvěr nelze bez dalšího spoléhat, a to jak z důvodu možných individuálních či celospolečenských negativních dopadů zmíněných viz výše, tak z důvodu možné účelovosti takových tvrzení. Žalovaná jako profesionál jistě nemohla přehlédnout, že naprostou většinu tvrzení žalobce ani nijak nedoložil a žalovaná některá tvrzení ani doložit nepožadovala (např. pracovní smlouvu, doklady SIPO, výdaje na dopravu, nájemní smlouvu, doklady o platbách nájemného či příspěvků do fondu oprav). Schopnost splácet úvěr není přitom určena pouze výší příjmu ze zaměstnání nebo podnikání, takže jistě nepostačuje ověření příjmu ze zaměstnání, ale celou řadou dalších faktorů, mj. též otázkou životního stylu dlužníka, výší jeho reálných výdajů a dluhů. Pokud žalovaná navzdory všemu právě uvedenému postupovala tak, že žalobci částku 8 000 Kč dne [datum] poskytla, počínala si zcela lehkomyslně a musela si být vědoma vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalobce. Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalobce navíc žalovaná porušila svou povinnost uloženou jí ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Ohledně pravdivosti poskytnutých údajů žalobcem, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu).

15. Při hodnocení výdajové stránky žalobce vycházela žalovaná ze svého matematického modelu, což však dostačující zásadně není. Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“

16. Pokud žalobkyně argumentovala, že nahlížela do dostupných databází a registrů, tak i judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Dále také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019: „Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“.

17. Námitka žalobkyně poukazující na to, že žalovaný úvěr splatil a byl tedy materiálně úvěruschopný, je nepřípadná. Soud tu odkazuje i na judikaturu Soudního dvora EU; ten v rozsudku ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 (jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ) uzavřel (ve výroku), že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (viz např. bod 49. citovaného rozsudku: „…kdyby uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by totiž mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by ostatně mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce.“). Skutečnost, že žalobce úvěr již splatil o ničem nesvědčí. Mohl si na splátky půjčit jinde a dostat se do dluhové spirály, nebo mu mohla vypomoci i rodina a přátelé. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy není v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. stanovena pro případ, že spotřebitel není úvěruschopný, ale pro nedodržení povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud tato povinnost věřitelem splněna není je smlouva neplatná a není rozhodné, zda spotřebitel skutečně úvěruschopný je či není.

18. Soud uzavírá, že počíná-li si žalovaná natolik lehkomyslně jako v projednávané věci, musí být srozuměna též s vysokým rizikem, které je s tím spojeno, totiž s rizikem reálné nevratnosti poskytnuté částky (řečeno s určitou mírou nadsázky, za daných okolností má smlouva spíše než smlouva o úvěru charakter smlouvy velmi odvážné). Jestliže by si žalovaná již při uzavření smlouvy byla vědoma vysoké pravděpodobnosti neplnění povinností řádně a včas ze strany žalobce, a snad i počítala již od počátku s uplatněním sankcí za pozdní placení, pak by takovému postupu žalované navíc nebylo lze přiznat ochranu z důvodů uvedených v ustanovení § 6 o. z. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru soud vycházel z toho, že žalovaná svoji povinnost dle ust. § 86 cit. zákona nesplnila.

19. Pokud žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak soud odkazuje již na shora citovaný rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, který byl vydán až dne 11. 1. 2024, tj. až po citovaném rozsudku. Uvedený rozsudek Nejvyššího soudu tak je třeba „číst“ (vykládat a aplikovat) i v kontextu později vydaného rozsudku Soudního dvora EU, a to již z pohledu výkladu eurokonformního. Pokud je možný výklad souladný s unijním právem, upřednostní se tzv. eurokonformní výklad transponovaného vnitrostátního práva (viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2023 sp. zn. 5 As 346/2022). Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (zejména bod 33. až 35.) konstatoval, že „počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat právo Evropských společenství přednostně před českým právem tehdy, pokud je s ním český zákon v rozporu.“

20. Další důvod, proč v nyní souzené věci není argumentace žalované rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 přiléhavá, spočívá v tom, že dovolací soud tehdy zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu mj. s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti považoval za nepřezkoumatelný. Navíc i kdyby citovaný rozsudek Nejvyššího soudu dopadal na nynější věc, tak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvedl, že „může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“. V nyní souzené věci právě je postaveno na jisto, že žalovaná neměla v době sjednávání úvěrové smlouvy dostatek podložených informací pro to, aby vůbec mohla vyslovit kladný či negativní kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti žalobce.

21. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalovanou a žalobcem dne [datum] je neplatná, neplatné je tedy i ujednání obsažené v této smlouvě stran úroků, poplatků i smluvní pokuty. Žalované tak nevzniklo právo na zaplacení smluvního úroku, smluvní pokuty či jiných finančních plnění a sjednaných poplatků ze smlouvy.

22. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Dle § 1813 odst. 1 o. z. jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

24. Podle odst. 2 cit. ustanovení zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

25. Další důvod neplatnosti předmětné smlouvy soud shledává v tom, že tato smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť je v rozporu s požadavkem přiměřenosti, kdy stanoví významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch žalobce jako spotřebitele (ust. § 1813 o. z.). V tomto směru nelze přehlédnout naprostý nepoměr mezi výší částky poskytnuté žalobci, a to částky 8 000 Kč a částky 29 171,42 Kč, která byla skutečně žalobcem uhrazena. Rovněž sjednaná výše úroků z úvěru 1,016 % denně, kdy tedy roční úroková sazba dosahuje cca 370 %, je zcela nepřiměřená. Tyto podmínky úvěru vytváří zjevnou nespravedlnost a nepřiměřenost smlouvy a nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (ust. § 1813 o. z.). Argument žalované, že důvodem vysokého RPSN je krátká doba, na kdy byl úvěr poskytnut nepovažuje soud za důvodný, neboť takto krátká doba relativně málo omezuje žalovanou při dispozici s předmětnými finančními prostředky.

26. Podle ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Absolutní neplatnost právního jednání působí přímo ze zákona, a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalované tak právo na zaplacení požadované částky ve výši 21 171,42 Kč nevzniklo, a pokud žalobce zaplatil z titulu absolutně neplatné smlouvy více než kolik čerpal, je žaloba důvodná co do rozdílu mezi částkou čerpanou (tj. 8 000 Kč) a mezi částkou vrácenou (tj. 29 171,42 Kč). S ohledem na shora uvedené soud tedy žalobě v celém rozsahu vyhověl. Žalovaná je v prodlení s peněžitým plněním a žalobci tak vznikl nárok na příslušenství představované zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalobcem k vrácení požadované částky v odstoupení od smlouvy ze dne 26. 9. 2025, ve kterém byla stanovena lhůta k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 171,42 Kč.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány:i) zaplaceným soudním poplatkem 1 059 Kč;ii) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu 5 úkonů právní služby po 1 980 Kč (tarifní hodnota 21 171,43 Kč, převzetí věci, výzva k plnění, žaloba, replika, účest u jednání dne 23. 3. 2026) dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;iii) 5 režijními paušály po 450 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;iv) cestovným za cestu zástupce žalobce motorovým vozidlem zn. [Anonymizováno], RZ [SPZ] Prahy do Brna a zpět dne 23. 3. 2026 (205 km při ceně 42,90 Kč za litr benzínu dle dokladu o koupi, při průměrné spotřebě 5,8 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb.) ve výši 1 719,58 Kč podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a parkovné ve výši 50 Kč,v) náhradou za ztrátu času v trvání 11 půlhodin po 150 Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 4 950 Kč,vi) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 898 Kč;celkem tedy 19 526,58 Kč (II. výrok tohoto rozsudku).