Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 642,27 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy do 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody povolených splátek.
II. Návrh žalobkyně, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit 2 196,08 Kč s 8,25% úroky z prodlení z částky 27 838,35 Kč od 7. 12. 2023 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 6 273,35 Kč, kapitalizované úroky ve výši 34 986,02 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 120 Kč a smluvní pokutu ve výši 14 500 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 26. 4. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 338,35 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba]., s žalovaným uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované smluvní úroky za půjčené peněžní prostředky ve výši 25 776 Kč předchůdci žalobkyně vrátit ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč do 6. 2. 2021. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do zesplatnění pohledávky uhradil pouze 4 357,73 Kč. Žalobkyně se dále domáhala smluvní pokuty ve výši 14 500 Kč za prodlení žalovaného se splácením úvěru ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny ve výši 27 838,35 Kč za období od 7. 2. 2021 do 12. 7. 2022. Celkem tak žalobkyně učinila předmětem řízení nárok na úhradu nesplacené jistiny ve výši 27 838,35 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 34 986,02 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 6 273,35 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 120 Kč a smluvní pokuty ve výši 14 500 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 žalobkyni jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 2. 1. 2024.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.
4. Dne [datum] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota]. Právní předchůdce žalobkyně se touto smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč v hotovosti a žalovaný se ho zavázal spolu s poplatkem ve výši 25 776 Kč splácet v 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přílohou smlouvy je předpis splátek. Dle žádosti o úvěr žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru právnímu předchůdci žalobkyně předložil potvrzení o příjmu a o zaměstnání. V žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, dosahuje příjmu 33 107 Kč měsíčně, bydlí v nájemním bydlení a náklady na bydlení činí 3 000 Kč měsíčně. Náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady činí 3 410 Kč. Měsíční splátky stávajících půjček dosahují výše 10 384 Kč a zbývá na ně doplatit celkem 61 273 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023 soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na [Anonymizováno], tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne ze dne 4. 3. 2024. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 5. 2. 2024. Společnost [Anonymizováno]. následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 9. 2025 postoupila uvedenou pohledávku na žalobkyni.
5. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
11. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
12. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
13. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně ověřoval příjmy žalovaného (potvrzení o příjmu). V tomto směru nelze právnímu předchůdci žalobkyně nic vytknout. Právní předchůdce žalobkyně však nijak neověřoval výdaje žalovaného, vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělil samotný žalovaný v listině nazvané „žádost o úvěr“, aniž by je jakkoliv ověřil. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobkyně neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Právní předchůdce žalobkyně nadto zcela nekriticky přikročil ke sdělení žalovaného, že jeho běžné měsíční výdaje na bydlení a energie dosahují částky 3 000! Kč a ponechal bez povšimnutí sdělení, že již splácí 3 stávající úvěry celkem ve výši 10 384 Kč měsíčně. Pokud z uvedeného sdělení právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného bez dalšího vycházel, pak zcela rezignoval na svou zákonnou povinnost zjistit majetkové poměry žalované a tyto ověřit a racionálně vyhodnotit. Soud proto žalobkyni poučil dle § 118a odst. 1 o. s. ř., že je povinna doplnit právně významná skutková tvrzení, jakým způsobem zjišťovala příjmy a zejména výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne 6. 12. 2019 a zejména jakým způsobem ověřovala výdaje žalovaného a jaký učinila závěr o disponibilním zůstatku žalovaného, tedy zda mu zůstane dostatek finančních prostředků, aby mohl úvěr splácet. Současně byla žalovaná poučena dle § 118a odst. 3 o. s. ř., že je povinna označit důkazy pro prokázání doplněných skutkových tvrzení. Na uvedené poučení soudu žalobkyně reagovala sdělením, že nic dalšího doplňovat nebude. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jejích výdajích. Právní předchůdce žalobkyně měl přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet.
14. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobkyně neprokázal, že by posoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, protože žádným způsobem neověřil jím uváděné výdaje, neměl k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalovaného dokládaly a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru č. [hodnota] byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně rezignoval na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, tj. nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 30 000 Kč byla právnímu předchůdci žalobkyně ze strany žalovaného vrácena v rozsahu částky 4 357,73 Kč, jak vyplynulo ze sdělení žalobkyně. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 642,27 Kč. Pro úplnost soud dodává, že pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobkyni, který je tak oprávněna ji vymáhat.
17. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalovaného, proto vyšel při určování splatnosti dluhu ve výši 25 642,27 Kč z absolutně neplatné smlouvy č. [hodnota] a dovodil, že pokud se touto smlouvou měl žalovaný úmysl zavázat k úhradě splátek ve výši 3 984 Kč měsíčně, pak je odpovídající jeho možnostem uhradit dosud nevrácenou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách právě v této výši až do úplného zaplacení.
18. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na úhradu úroků z prodlení, úroků a smluvní pokuty.
19. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci procesně více úspěšný než žalobkyně, měl by proto nárok na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve III. výroku tohoto rozhodnutí.