Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 27 754,07 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 251 Kč vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody povolených splátek.
II. Návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 32 531,14 Kč, kapitalizované úroky ve výši 9 329,22 Kč, 12,75% úroky ročně z částky 56 435,49 Kč od 12.8.2025 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 1 645,04 Kč a 12% úroky z prodlení z částky 60 285,21 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 11. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 60 285,21 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na základě které jí poskytla peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky z úvěru ve výši 26,28 % ročně vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4 % z dlužné částky. Žalovaná celkem načerpala úvěr v souhrnné výši 96 543 Kč. Žalovaná své povinnosti ze smlouvy o úvěru nedostála a žalobkyni na úvěr vrátila celkem 68 788,93 Kč. Byla proto vyzvána k úhradě dluhu a současně jí byla v souladu se smlouvou účtována smluvní pokuta v souhrnné výši 1 500 Kč za porušení smluvní povinnosti. Předmětem řízení žalobkyně učinila nárok na zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 56 435,49 Kč, poplatku ve výši 195 Kč, poplatku za pojištění ve výši 1 124,72 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 030 Kč, smluvní pokuty v celkové výši 1 500 Kč a příslušenství. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru uvedla, že zjišťovala, zda má žalovaná u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI. Dále provedla lustraci žalované v registru SOLUS a v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, podrobila žalovanou důslednému credit scoringu, posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované a přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil následující skutkový stav.
5. Dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota], kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se ho zavázala spolu s spolu s úroky z úvěru ve výši 26,28 % ročně vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 4 % z dlužné částky, resp. ve 24měsíčních splátkách po 2 251 Kč, splatnost první splátky měla nastat dne 20. 6. 2023. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že účastníci se dohodli, že pokud žalovaná nevrátí úvěr v den jeho splatnosti, může jí žalobkyně účtovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy je výše nákladů vypočtena na 300 Kč za měsíc vymáhání. Tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace. Dále jí může žalobkyně v případě prodlení s úhradou dluhu účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Před uzavřením smlouvy žalovaná žalobkyni sdělila, že je zaměstnaná, že nemá děti, její měsíční příjem činí 33 000 Kč, příjem dalšího člena domácnosti činí 32 000 Kč, uvedené informace jsou uvedeny ve smlouvě č. [hodnota]. Do „Karty klienta“ žalovaná nad rámec doplnila, že měsíční výdaje domácnosti činí 24 500 Kč. Z lustrace žalované v rejstříku NRKI bylo zjištěno, že u žalované je evidováno celkem [hodnota] ! existujících splátkových úvěrových produktů a 1 existující karetní úvěrový produkt, celková výše měsíční splátky činí 13 604 Kč a zbývající částka k doplacení činí 839 135 Kč. Dle výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaná nečerpala úvěr v celkové výši 96 543Kč a žalobkyni na svůj závazek uhradila celkem 68 788,93 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila dne 6. 5. 2025, současně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ve výši 66 014,08 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 29. 5. 2025.
6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobkyní k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže.
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze z části důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byla spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, „že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).
14. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že ověřovala příjmy i výdaje žalované před uzavřením smlouvy. Nicméně uvedené tvrzení bylo vyvráceno smlouvou o revolvingovém úvěru č. [hodnota], listinou označenou jako „Karta klienta“ a lustrací žalované v rejstříku NRKI. Uvedenými listinami bylo prokázáno, že žalobkyně se nijak úvěruschopností žalované nezabývala, protože zcela nedostatečně zjišťovala informace o jejích osobních a majetkových poměrech, dokonce se nedotazovala ani na obvyklé měsíční výdaje žalované, nadto aby je nějakým relevantním způsobem ověřila. Za alarmující soud považuje zjištění učiněné z lustrace žalované v rejstříku NRKI, dle kterého bylo u žalované evidováno celkem [hodnota] ! existujících splátkových úvěrových produktů a 1 existující karetní úvěrový produkt, celková výše měsíční splátky činí 13 604 Kč a zbývající částka k doplacení činí 839 135 Kč. Přesto tento údaj žalobkyně ponechala bez povšimnutí a při příjmu žalované ve výši 33 000 Kč měsíčně nijak nezjišťovala, zda výše splátek z již existujících závazků negativně neovlivňuje schopnost žalované splácet úvěr ze smlouvy revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Soud poukazuje na to, že žalobkyně neznala výši měsíčních výdajů žalované a ani neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalované, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohla posoudit, zda žalované měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Žalobkyně měla přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. Listina nazvaná „Karta klienta“, smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] a lustrace žalované v rejstříku NRKI zcela vyvrací skutkové tvrzení žalobkyně, že zkoumala úvěruschopnost žalované.
15. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřila její příjmy a vůbec nezjišťovala její výdaje, neměla k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalované dokládaly a nemohla si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaná schopna spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru ze dne 9. 5. 2025 je proto absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
16. Soud zdůrazňuje, že přestože smlouva o úvěru byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20 existuje povinnost obecného soudu k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru i případné přímé použití směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud zásadně přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Soud má za to, že v projednávané věci žalobkyně rezignovala na svoji povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, tj. nedostála své povinnosti, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
17. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 96 543 Kč byla žalobkyni ze strany žalované vrácena v rozsahu 68 788,93 Kč, jak vyplynulo z výpisu čerpání, splátek a úhrad. Žalobkyni proto vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 27 754,07 Kč. Žaloba byla s ohledem na výše uvedené odůvodnění zamítnuta v rozsahu částky 32 531,14 Kč, pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 9. 5. 2025 žalobkyně nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky, úroky ani smluvní pokutu.
18. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 9. 5. 2025 byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny v souladu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit podle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané podle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021). Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnuté a dosud nevrácené jistiny. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, proto vyšel z absolutně neplatné smlouvy revolvingovém úvěru č. [hodnota] a dovodil, že pokud se uvedenou smlouvou měla žalovaná v úmyslu zavázat platit měsíčně částku 2 251 Kč, pak tato částka odpovídá jejím majetkovým poměrům a uložil jí povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 27 754,07 Kč ve splátkách právě v této výši.
19. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud II. výrokem zamítl žalobu v rozsahu částky 32 531,14 Kč (60 285,21 – 27 754,07) s kapitalizovanými úroky ve výši 9 329,22 Kč, 12,75% úroky ročně z částky 56 435,49 Kč od 12.8.2025 do zaplacení, kapitalizovanými úroky z prodlení ve výši 1 645,04 Kč a 12% úroky z prodlení z částky 60 285,21 Kč od 12. 8. 2025 do zaplacení.
20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci procesně méně úspěšná než žalovaná, proto by měla žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně žalované v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.