Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 9 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 670 Kč od 3.10.2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit- částku ve výši 16 438,18 Kč- úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 438,18 Kč od 28.9.2023 do zaplacení- úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 670 Kč od 28.9.2023 do 2.10.2023- úrok z prodlení ve výši 4 525,42 Kč- úrok ve výši 7 500,83 Kč- úrok ve výši 23,19 % ročně z částky 26 108,18 Kč od 28.9.2023 do zaplaceníse zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou na soud dne 31. 5. 2024 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 26 108,18 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], byla dne 8. 10. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 31 000 Kč za úplatu v podobě úroku ve výši 29 887 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 6 455 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 21 pravidelných měsíčních splátkách po 3 408 Kč nejpozději do 8. 7. 2022. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, na dluh uhradil 21 330 Kč a vznikl mu dluh, který je předmětem tohoto řízení. S účinností ke dni 27. 9. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce.
2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.
3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. (žalobce s tímto postupem soudu souhlasil, žalovaný souhlasil za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.).
4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav.
5. Ze smlouvy ze dne 8. 10. 2020 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 31 000 Kč za celkové náklady ve výši 40 551 Kč sestávající z úroku ve výši 29 887 Kč s úrokovou sazbou 23,19 % ročně, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatku za komfortní splácení ve výši 6 455 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet ve 21 pravidelných měsíčních splátkách po 3 408 Kč; poslední splátka byla splatná 8. 7. 2022.
6. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 8. 10. 2020 soud zjistil, že v době žádosti o poskytnutí úvěru žil žalovaný v nájmu, byl rozvedený a měl jedno dítě. Žalovaný uvedl jeden zdroj příjmů, byl zaměstnán na plný úvazek a jeho mzda činila 18 673 Kč. Z karty se podává, že další příjmy domácnosti činily 8 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného byl stanoveny odhadem na částku 10 000 Kč, dále žalovaný hradil splátky jiných dluhů ve výši 1 286 Kč měsíčně. Příjmy byly ověřeny předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek za srpen a září 2020.
7. Z přehledu plateb (tabulka umoření) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 23. 10. 2020 částku 3 410 Kč, dne 9. 12. 2020 částku 3 410 Kč, dne 15. 3. 2021 částku 500 Kč, dne 19. 4. 2021 částku 1 700 Kč, dne 7. 5. 2021 částku 1 700 Kč, dne 26. 5. 2021 částku 1 500 Kč, dne 17. 6. 2021 částku 1 500 Kč, dne 1. 10. 2021 částku 1 000 Kč, dne 11. 11. 2021 částku 1 000 Kč, dne 24. 1. 2022 částku 1 000 Kč, dne 4. 3. 2022 částku 1 000 Kč, dne 28. 3. 2022 částku 1 700 Kč, dne 22. 6. 2022 částku 1 710 Kč a dne 24. 2. 2023 částku 200 Kč. Celkem žalovaný uhradil 21 330 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 soud zjistil, že s účinností k 27. 9. 2023 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023.
9. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě do 12. 4. 2024.
10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
12. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.
13. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.
14. V posuzované věci žalovaný sice předložil právnímu předchůdci žalobce přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně ověřovány a hodnoceny. Předchůdce žalobce zjišťoval údaje týkající se příjmů žalovaného pouze částečně. Žalovaný uvedl, že má jediný zdroj příjmů; za tento pak lze důvodně považovat mzdu vyplácenou žalovanému ze strany jeho zaměstnavatele. Žalovaný však dále uvedl další příjem domácnosti ve výši 8 000 Kč. Předchůdce žalobce, přesto, že si byl vědom, že žalovaný je svobodný a má pouze jediný zdroj příjmů, nezjišťoval, co je zdrojem tohoto dalšího příjmu žalovaného a spokojil se s pouhým tvrzením žalovaného, že tento příjem skutečně má. Výdaje žalovaného nebyly zjišťovány a ověřovány vůbec, předchůdce žalobce nezjišťoval (a tedy ani neověřoval), jaké jsou reálné výdaje žalovaného, jaká částka je vynakládána na náklady spojené s bydlením, osobní potřeby žalovaného, obživu, léky apod. O této skutečnosti svědčí také to, že výdaje žalovaného byly stanoveny pouze odhadem, navíc se celkové výdaje žalovaného 10 000 Kč měsíčně jeví neuvěřitelně nízké. Přihlédnout je potřeba také k tomu, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr, i když byl žalovaný zatížena úhradou jiných dluhů. Poskytnutí úvěru žalovanému zatížené předchozími dluhy při současném nedostatečném zjištění výdajů nelze hodnotit jako obezřetný a pečlivý přístup poskytovatele úvěru.
15. Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně hodnotil příjmy a výdaje žalovaného, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Právě dostatečné zjištění a ověření převisu příjmů nad výdaji úvěrované osoby je nutné pro určení schopnosti řádně hradit dluh. Pouhé doplnění čísel do formuláře, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předchůdce žalobce zcela nesprávně vyhodnotil údaje o příjmech a výdajích žalovaného, řádně tedy neposoudil, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky úvěru. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.
17. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).
18. Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 31 000 Kč, žalovaný na dluh uhradil 21 330 Kč. Žalobci vznikl nárok na vrácení plnění ve výši 9 670 Kč, ve zbylé části 16 438,18 Kč soud žalobu naopak zamítl.
19. V rozsahu úroku ve výši 7 500,83 Kč a úroku ve výši 23,19 % ročně z částky 26 108,18 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení soud žalobu rovněž zamítl, neboť ujednání o úroku vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.
20. Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, přičemž na spotřebiteli je, aby tvrdil (a následně i prokázal), že není v jeho možnostech a schopnostech hradit dluh ve stanovené lhůtě. Žalovaný neposkytl soudu žádné informace stran svých možností k vrácení dluhu, resp. netvrdil, že doba plnění požadovaná žalobcem není přiměřená jeho možnostem, a z obsahu spisu nevyplývá, že by se výzvě žalobce k plnění dluhu bránil námitkou, že není v jeho možnostech dluh splnit, resp. neuvedl, kdy, v jakém časovém horizontu bude schopen svůj dluh uhradit.
21. Žalobci proto podle § 1970 o. z. vzniklo právo na úhradu úroku z prodlení z částky 9 670 Kč ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání; v daném případě lze za výzvu k plnění považovat oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023, ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Oznámení mohlo být žalovanému doručeno nejdříve 3. dne po odeslání, tj. 2. 10. 2023, žalovaný se proto do prodlení s úhradou částky 9 670 Kč mohl dostat nejdříve dne 3. 10. 2023. V rozsahu kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 525,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 670 Kč od 28. 9. 2023 do 2. 10. 2023 a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 438,18 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení poté soud žalobu jako zamítl.
22. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
23. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z procesního hlediska převážně úspěšnému žalovanému by proto vznikl nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Jelikož ale žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.