Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 12 489 Kč s úrokem z prodlení ve výši 421,30 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 489 Kč od 2.3.2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit- částku ve výši 4 863,60 Kč- úrok z prodlení ve výši 1 821,52 Kč- úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 863,60 Kč od 2.3.2023 do zaplacení- úrok ve výši 1 594,58 Kč- úrok ve výši 18,69 % ročně z částky 17 352,60 Kč od 2.3.2023 do zaplaceníse zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou na soud dne 30. 11. 2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 17 352,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], byla dne 8. 3. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 19 000 Kč za úplatu v podobě úroku ve výši 11 846 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 a poplatku za komfortní splácení ve výši 4 315 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 78 pravidelných týdenních splátkách po 501 Kč nejpozději do 5. 9. 2022. Žalovaný svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnil, na dluh uhradil 5 511 Kč. S účinností ke dni 16. 12. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce. Po postoupení pohledávky žalovaný dne 1. 3. 2023 uhradil 1 000 Kč.
2. Žalovaný se k doručené žalobě nevyjádřil.
3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a o.s.ř. (žalobce s tímto postupem soudu souhlasil, žalovaný souhlasil za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř.).
4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav.
5. Ze smlouvy ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 19 000 Kč za celkové náklady ve výši 17 661 Kč sestávající z úroku ve výši 11 846 Kč s úrokovou sazbou 18,69 % ročně, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 4 315 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku splácet ve 78 pravidelných týdenních splátkách po 501 Kč; poslední splátka byla splatná 5. 9. 2022.
6. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 5. 12. 2019 soud zjistil, že v době žádosti o poskytnutí úvěru žil žalovaný ve sdíleném bytě, byl svobodný a neměl žádné děti. Žalovaný byl zaměstnaný na plný úvazek, jeho příjem činil 25 913 Kč; žalovaný rovněž uvedl, že má jeden zdroj příjmů. Z karty se podává, že další čisté příjmy domácnosti činily 30 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného byl stanoveny odhadem na částku 5 908 Kč. Příjmy byly ověřeny předložením pracovní smlouvy a výplatních pásek za leden a únor 2021.
7. Z přehledu plateb (tabulka umoření) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 10. 3. 2021, 17. 3. 2021, 24. 3. 2021, 1. 4. 2021, 1. 4. 2021, 7. 4. 2021, 13. 4. 2021, 26. 4. 2021, 3. 5. 2021, 9. 9. 2021 vždy částku 501 Kč dále dne 19. 5. 2021 částku 1 002 Kč.
8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 soud zjistil, že s účinností k 16. 12. 2022 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022; dopis byl dle podacího lístku odeslán žalovanému 13. 1. 2023.
9. Z výzvy k plnění ze dne 27. 7. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobce na existenci svého dluhu upozorněn a byl vyzván k jeho úhradě do 11. 8. 2023; upomínka byla dle podacího lístku odeslána žalovanému téhož dne.
10. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.
11. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
12. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C–679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětné smlouvy o úvěru.
13. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.
14. V posuzované věci žalovaný sice předložil právnímu předchůdci žalobce přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobce dostatečně ověřovány a hodnoceny. Předchůdce žalobce zjišťoval údaje týkající se příjmů žalovaného pouze částečně. Žalovaný uvedl, že má jediný zdroj příjmů; za tento pak lze důvodně považovat mzdu vyplácenou žalovanému ze strany jeho zaměstnavatele. Žalovaný však dále uvedl další příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Právní předchůdce žalobce, přesto, že si byl vědom, že žalovaný je svobodný a má pouze jediný zdroj příjmů, nezjišťoval, co je zdrojem tohoto dalšího příjmu žalovaného a spokojil se s pouhým tvrzením žalovaného, že tento příjem skutečně má. Výdaje žalovaného nebyly zjišťovány a ověřovány vůbec, předchůdce žalobce nezjišťoval (a tedy ani neověřoval), jaké jsou reálné výdaje žalovaného, jaká částka je vynakládána na náklady spojené s bydlením, osobní potřeby žalovaného, obživu, léky apod. O této skutečnosti svědčí také to, že výdaje žalovaného byly stanoveny pouze odhadem, navíc se celkové výdaje žalovaného 5 908 Kč měsíčně jeví neuvěřitelně nízké.
15. Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně hodnotil příjmy a výdaje žalovaného, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Právě dostatečné zjištění a ověření převisu příjmů nad výdaji úvěrované osoby je nutné pro určení schopnosti řádně hradit dluh. Pouhé doplnění čísel do formuláře, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Předchůdce žalobce zcela nesprávně vyhodnotil údaje o příjmech a výdajích žalovaného, řádně tedy neposoudil, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky úvěru. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut.
17. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).
18. Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny. Předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 19 000 Kč, žalovaný na dluh uhradil 6 511 Kč. Žalobci vznikl nárok na vrácení plnění ve výši 12 489 Kč, ve zbylé části 4 863,60 Kč soud žalobu naopak zamítl. V rozsahu úroku ve výši 1 594,58 Kč a úrok ve výši 18,69 % ročně z částky 17 352,60 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení soud žalobu rovněž zamítl, neboť ujednání o úroku vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.
19. Domáhá-li se věřitel nevrácené jistiny spolu s úrokem z prodlení v rámci soudního řízení, je nezbytné zkoumat, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu, přičemž na spotřebiteli je, aby tvrdil (a následně i prokázal), že není v jeho možnostech a schopnostech hradit dluh ve stanovené lhůtě. Žalovaný neposkytl soudu žádné informace stran svých možností k vrácení dluhu, resp. netvrdil, že doba plnění požadovaná žalobcem není přiměřená jeho možnostem, a z obsahu spisu nevyplývá, že by se výzvě žalobce k plnění dluhu bránil námitkou, že není v jeho možnostech dluh splnit, resp. neuvedl, kdy, v jakém časovém horizontu bude schopen svůj dluh uhradit. Žalovaný se proto do prodlení dostal marným uplynutím lhůty splatnosti, přičemž splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání. V daném případě lze za výzvu k úhradě považovat oznámení o postoupení pohledávky, ke kterému došlo dne 16. 12. 2022. K tomuto dni byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 13 489 Kč (poskytnutá jistina 19 000 Kč ponížená o úhradu 5 511 Kč), a to až do další úhrady žalovaného dne 1. 3. 2023 ve výši 1 000 Kč.
20. Soud proto žalobci podle § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobci právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 489 Kč od 16. 12. 2022 do 1. 3. 2023 v kapitalizované výši 421,30 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 489 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení; v rozsahu kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 821,52 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 863,60 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení poté soud žalobu zamítl. Výše úroku z prodlení je v souladu s nař. vlády č. 351/2013 Sb.
21. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
22. Z důvodu shora vyložených soud žalobě z části vyhověl (výrok I.) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.).
23. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení jistiny ve výši 17 352 Kč, dále příslušenství v podobě kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 242 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 594 Kč a ke dni vyhlášení rozsudku taktéž úrok z prodlení z částky 17 352,60 Kč od 2. 3. 2023 do 30. 1. 2025 v kapitalizované výši 4 984 Kč a úrok ve výši 18,69 % ročně z částky 17 352,60 Kč od 2. 3. 2023 do 30. 1. 2025 v kapitalizované výši 6 210 Kč. Úspěch žalobce je představován výrokem I., tedy částkou v celkové výši 16 497 Kč (50,9 % předmětu řízení), neúspěch je představován výrokem II., tedy částkou v celkové výši 15 885 Kč (49,1 % předmětu řízení). Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je téměř totožný, soud proto rozhodl tak, že náklady řízení nebyly přiznány žádnému z nich.