37 C 266/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 38 846,69 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba]. uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí úvěru 30 000 Kč uvedl, že je zaměstnaný, jak se rovněž podává z jeho pracovní smlouvy, jeho mzda činí 25 000 Kč měsíčně, jak je rovněž zřejmé z příjmových dokladů, jeho měsíční výdaje činí 4 250 Kč na osobní náklady a jídlo a 1 000 Kč na bydlení a energie, bydlí u rodičů, jak se též podává z čestného prohlášení žalovaného, nemá žádné vyživovací povinnosti, má středoškolské vzdělání, jak se z této žádosti podává. Dle smlouvy o úvěru ze dne 28. 11. 2022 měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč, jak se z této smlouvy s přílohou podává. Z přehledu úhrad se podává, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 8 200 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla předmětná pohledávka postoupena na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek, s potvrzením o pravosti podpisu a s potvrzením o zaplacení úplaty, podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila přípisem ze dne 14. 6. 2024, jak se z něho podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s podacím lístkem podává.

4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C-679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

10. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

11. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného mimo jiné, že jeho výdaje na živobytí činí částku 4 250 Kč. Konkrétními výdaji žalovaného (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit platit předpokládané splátky, nicméně tvrzená výše nákladů žalovaného v roce 2022, přestože bydlí u rodičů, se jeví jako nereálně nízká.

12. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala, nezjišťovala, zda má žalovaný bankovní účet. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka, a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu, zvláště když věk žalovaného v době poskytnutí prostředků byl velmi nízký - 18 let.

13. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

14. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částka ve výši 20 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalovaný již zaplatila částku 8 200 Kč, a zbývá mu tak uhradit částku 11 800 Kč.

15. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobkyni nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Předmětem řízení je tedy bezdůvodné obohacení žalované, jehož speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v OZ, zákon o spotřebitelském úvěru konstruuje, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, což znamená, že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k jednání nedostavil, nemohl soud rozhodnout o splatnosti jinak, než dle žádání žalobkyně, neboť žalovaný své poměry a tedy své schopnosti nedoložil ani neobjasnil. Tento závěr soudu se opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 ZoSU, z jehož slovní konstrukce „spotřebitel (nikoliv už dlužník) je povinen vrátit v době přiměřené“ vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím, a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. Jakékoliv odkazy na problematiku splatnosti bezdůvodného obohacení upraveného v OZ jsou ve světle zásady lex specialis derrogat lex generalis nepřiléhavé a nepřípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 OSŘ stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ. Žalovaný byl ve sporu úspěšnější jak žalobkyně, a tato by tak byla povinna mu hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

17. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, činí soudní poplatek dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků ve spojení s položkou 2 odst. 2 tohoto sazebníku 1 943 Kč, žalobkyně dosud zaplatila pouze 1 529 Kč, a soud ji tak zavázal k doplacení zbytku, a to ve lhůtě stanovené dle ustanovení § 7 zákona o soudních poplatcích.

Odůvodnění

Dne , datum, podala žalobkyně u zdejšího soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 38.846,69 Kč s příslušenstvím. Po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu zaplatila žalobkyně soudní poplatek ve výši 1.529 Kč.Soud následovně rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , tak, že žalobu částečně zamítl a částečně jí vyhověl. Ve výroku IV. předmětného rozsudku soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit Městskému soudu v Brně doplatek soudního poplatku ve výši 414 Kč, a to v návaznosti na to, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo tedy zapotřebí doplatit soudní poplatek postupem dle položky 2 odst. 2 sazebníku poplatků. Žalobkyně zaplatila doplatek soudního poplatku ve výši 414 Kč dne , datum, .Dne , datum, podala žalobkyně odvolání proti výroku IV. předmětného rozsudku s odůvodněním, že doplatek soudního poplatku byl vypočten nesprávně. Žalobkyně uvedla, že soud do základu poplatku zahrnul kromě dlužné jistiny, smluvní pokuty a poplatku také dlužný úrok, který je svou povahou příslušenstvím. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek ve výroku IV. tak, že žalobkyni uloží povinnost zaplatit doplatek pouze ve výši 382 Kč.V návaznosti na výše uvedené skutečnosti soud postupoval následovně. Dle § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v aktuálním znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích), platí, že základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenstvím předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení.Dle § 10 dost. 2 zákona o soudních poplatcích platí, že soud vrátí poplatek z účtu soudu i tomu, kdo jej zaplatil na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí soudu, kterým mu byla tato povinnost uložena.Dle § 210a o. s. ř. poté platí, že usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.V předmětném rozsudku byla žalobkyni postupem dle položky 2 odstavce 2 sazebníku poplatků uložena povinnost zaplatit doplatek na soudním poplatku. Doplatek soudního poplatku byl vypočten z částky uvedené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu jako výše pohledávky, která činila 38.846,69 Kč. Tato částka zahrnovala dlužnou jistinu, smluvní pokutu, poplatek a dále také dlužný úrok ve výši 641,81 Kč. Ačkoliv tedy soud vypočetl soudní poplatek z částky, která byla uvedena jako výše pohledávky, nesprávně bylo v této částce zahrnut i dlužný úrok, který je svou povahou příslušenstvím požadovaného nároku. Doplatek soudního poplatku uvedený ve výroku IV. předmětného rozsudku byl tedy vypočtený z nesprávné výše základu poplatku.Jelikož byly v předmětné věci splněny podmínky k postupu dle § 210a o. s. ř., rozhodl soud prvního stupně tak, že odvolání zcela vyhověl a změnil výrok IV. napadeného rozsudku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit doplatek na soudním poplatku ve výši 382 Kč, nikoliv 414 Kč.Jelikož žalobkyně doplatek na soudním poplatku ve výši 414 Kč již z procesní opatrnosti zaplatila, rozhodl soud dále výrokem II. tohoto usnesení, že se žalobkyni vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 32 Kč.