Výrok
I. Zamítá se žaloba požadující zaplacení částky 19 794,89 Kč, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 16 996,89 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 16 996,89 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 1 802,84 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 610,59 Kč.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou ze dne 21. 2. 2025 (podána u soudu téhož dne) domáhal zaplacení:- dlužné jistiny ve výši 16 996,89 Kč,- smluvních poplatků ve výši 2 798 Kč,- úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 16 996,89 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení z částky 16 996,89 Kč od 25. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 %,- kapitalizovaného úroku ve výši 1 802,84 Kč,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 610,59 Kč,to vše z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky ze dne 21. 5. 2020, č. [tel. číslo].
2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.
3. Soud za splnění podmínek § 115a, § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání a vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.
4. Mezi žalobcem a žalovanou došlo dne 21. 5. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], a na základě této smlouvy poskytl žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč bezhotovostně na běžný účet žalované (důkaz: listina smlouvy ze dne 21. 5. 2020 č. [tel. číslo]; interní účetní doklad ze dne 21. 5. 2020).
5. Žalovaná se zavázala splatit jistinu úvěru nejpozději k 17. 5. 2025 spolu se smluvními úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Doba trvání úvěru byla stanovena na 60 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 13,90 % ročně, přičemž výše měsíční (anuitní) splátky byla stanovena na 1 410 Kč. Od 17. 7. 2020 byla žalovaná povinna splácet vyčerpanou jistinu Úvěru spolu s úroky z vyčerpané jistiny Úvěru shora uvedenou anuitní splátkou vždy ke každému 17. dni kalendářního měsíce. Tyto skutečnosti sodu zjistil z důkazu listinou smlouvy ze dne 21. 5. 2020 č. [tel. číslo].
6. Před uzavřením smlouvy s žalovanou žalobce ověřoval úvěruschopnost žalované v následujícím smyslu.
7. Z úvěrových registrů žalobce zjistil, že žalovaná nemá mimo žalobce žádný další dluh. Žalobce zjistil přečerpání v bagatelní výši, u již ukončené transakce v roce 2016. Následně byla však transakce úspěšně ukončena a od roku 2016, tj. toho času v období 4 let, žalovaná neporušila své povinnosti. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu listinou „Odpověď z ext. registrů“.
8. Žalobce zjistil, že proti žalované nebylo zahájeno insolvenční řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení její schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku, ani exekuční řízení. Žalobce současně zjistil, že žalovaná je vedena v živnostenském rejstříku.
9. Žalobce ověřil, že žalovanou předložený průkaz totožnosti nebyl evidován v databázi neplatných dokladů, která je spravována [právnická osoba] (viz též fotokopie občanského průkazu žalované). Z evidence adres obecních/městských úřadů žalobce dále ověřil, že trvalé bydliště žalované se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu.
10. Stran příjmu žalované žalobce zjistil následující. Žalovaná v žádosti o poskytnutí osobního úvěru dne 21. 5. 2020 uvedla, že má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 25 000 Kč (důkaz touto žádostí podepsanou i žalovanou). Žalobce uvedl, že kontrolou příjmů na běžném účtu žalované zjistil za posledních 5 měsíců příjem v průměru 19 130,6 Kč, z čehož žalobce především vycházel.
11. Ohledně zjišťování a ověřování výdajů žalované před uzavřením úvěrové smlouvy žalobce uvedl, že posuzoval nejen výdaje sdělené žalovanou, ale konfrontoval je s právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum) a s částkami vycházejícími ze statistických dat.
12. Žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí osobního úvěru, že bydlí v nájmu, je svobodná, má měsíčně výdaje spojené s bydlením ve výši 2 500 Kč a „Ostatní výdaje“ činí částku 1 000 Kč (důkaz žádostí o poskytnutí osobního úvěru).
13. Žalobce v řízení uvedl, že vyšel u žalované z následujících výdajů: a) 2 000 Kč jako výdaje „ostatní“ a náklady na pojištění, b) výdaje na bydlení ve výši 10 500 Kč, c) 3 860 Kč jakožto životní minimum, d) výdaje žalované na závazky u žalobce ve výši 1 250 Kč – celkem částka 17 610 Kč.
14. Žalovaná celkem žalobci splatila na úvěr částku 71 004 Kč (z toho žalobce přiřadil částku 43 003,11 Kč na jistinu, 22 502,89 Kč na úroky a 5 498 Kč na poplatky) [důkaz: historický výpis; srov. i tvrzení žalobce ze dne 16. 5. 2025, bod V.].
15. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou měsíčních splátek a tím se dopustila porušení smlouvy, neboť nesplnila svou povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas (důkaz: historický výpis). V souladu s ustanovením všeobecných obchodních podmínek tak došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobce zaslal žalované dne 27. 11. 2024 dopis nadepsaný jako „Výzva k okamžitému splacení dluhu” (důkaz: „Výzva” ze dne 27. 11. 2024 a vrácená poštovní obálka), kde žalovanou informoval, že v důsledku prodlení s úhradou splatných závazků žalovanou požaduje okamžité splacení všech svých úvěrových pohledávek. Žalobce ve výzvě stanovil lhůtu pro zaplacení celé úvěrové pohledávky do 15. 1. 2025. Žalovaná však dlužnou částku neuhradila. Nestalo se tak ani na předžalobní výzvu ze dne 20. 1. 2025 (důkaz: výzva ze dne 20. 1. 2025 + sledování zásilek z webu [právnická osoba]).
16. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
17. Žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jako „zákon“), ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“). Jedná se o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona - úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 7 zákona).
18. Soud tedy ex offo posuzoval (dle § 87 zákona), zda úvěrující v souladu s § 86 odst. 1 a 2 zákona řádně zkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.
19. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. [spisová značka]).
20. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.)
21. Nejvyšší soud se k podobné otázce (k výkladu obdobného § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka]. V něm uvedl mj., že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit… Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. [spisová značka], i Nejvyšší správní soud....“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).
22. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19. uvedl: „Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z 1. 4. 2015 č. j. [spisová značka] ] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)… Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice"), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. "the burden of proving") posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)…“. Na citované Ústavní soud souhlasně odkázal i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, bod 96.
23. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2023 sp. zn. [spisová značka], „Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovila-li věřitelka výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedla k doložení konkrétních údajů, nezkoumala výdajovou stránku žadatele řádně… vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti.“
24. Příjmy a výdaje jsou „jednou stránkou téže mince“. Pokud by žadatel o úvěr měl výdaje převyšující jeho příjmy, pak z logiky věci by jeho příjem (byť by byl sebevětší) nestačil na řádné splácení úvěru. Již proto nelze pojímat otázku povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr tak, že dostačující je zkoumání a ověřování jedné strany téže mince (příjmů) a že by snad zkoumání a ověřování druhé strany mince (výdajů) bylo možné podcenit, bagatelizovat apod.
25. Ze zákona (§ 86 odst. 1 a 2) i shora demonstrativně citované judikatury (přitom všech vrcholných soudních orgánů, tj. Ústavního, Nejvyššího i Nejvyššího správního soudu) plynou zejména následující právní závěry:a) při zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr (v pozici spotřebitele) zásadně není dostačující vycházet jen z tvrzení žadatele o úvěr, ale je třeba zásadně tato tvrzení ze strany poskytovatele úvěru ověřit;b) zásadně nestačí příjmy a výdaje žadatele o úvěr stanovit (např.) jen na ekonomickém modelu poskytovatele o úvěr, na informacích o životním a existenčním minimu a na průměrných příjmech a výdajích obyvatelstva bez zjištění a ověření konkrétních informací o konkrétním žadateli.
26. Věřitel těmto požadavkům řádného zkoumání úvěruschopnosti nedostál.
27. Žalobce v zásadě neověřoval skutečné výdaje žalované, nýbrž vyšel zásadně jen z údajů tvrzených (neověřených) žalovanou (2 500 Kč + 1 000 Kč), doplněných o standardizovaný model životního minima a statistických dat. Žalobce ověřil jen skutečný výdaj na nájemné ve výši 10 500 Kč z výpisů z účtu žalované, což přitom byl údaj výrazně převyšující žalovanou tvrzenou skutečnost o výdajích na bydlení 2 500 Kč. Jiné výdaje žalované (než na bydlení) žalobce vůbec nezjišťoval ani neověřoval a spokojil se jen s částkou životního minima.
28. Navíc pokud žalobce tvrdí, že zjistil průměrný čistý měsíční příjem za posledních měsíců ve výši 19 130,6 Kč a že to vyvodil z výpisů z účtů žalované, tak je to minimálně zavádějící (zkreslený) závěr. Stran posuzování úvěruschopnosti jsou relevantní příjmy, u kterých dochází k jejich opakování a jde o příjmy od třetích osob (tedy nejde např. o vklad žalované přes bankomat, u kterého nelze zjistit, zda nejde o hotovost jí vybranou např. z jiného jejího účtu či částku zapůjčenou v hotovosti, a zda jde o příjem reálně opakovatelný). Smyslem totiž je prognóza stran budoucnosti - zda dlužník bude s to úvěr splácet v budoucnu. Takové (relevantní) příjmy žalované byly následující (viz důkaz výpisy z účtu žalované vedené u žalobce č. [č. účtu]): a) 21. 11. – 20. 12. 2019 – 0 Kč od reálného zaměstnavatele (jen vklad na účet 7 700 Kč), b) 21. 12. – 20. 1. 2020 jen 3 345 Kč (od [Anonymizováno]), c) 21. 1. – 20. 2. 2020 jen 11 039 Kč (od [Anonymizováno]), d) 21. 2. – 20. 3. 2020 jen částku 6 451 Kč (od [Anonymizováno]), e) 21. 3. – 20. 4. 2020 jen 13 318 Kč (od [Anonymizováno]). Ve skutečnosti tak měla žalovaná relevantní příjem (tj. od třetích osob) jen ve výši 6 830,6 Kč, což byla zjevně nedostačující částka pro řádné a včasné splácení úvěru (a to a fortiori, tj. tím spíše při reflexi i žalobcem zjištěného nájemného žalované ve výši 10 500 Kč).
29. V době 21. 11. – 20. 12. 2019 měla žalovaná počáteční zůstatek 40 404,34 Kč a konečný zůstatek 28,96 Kč, od 21. 12. – 20. 1. 2020 počáteční zůstatek 28,96 Kč, konečný zůstatek 174,96 Kč, 21. 1. – 20. 2. 2020 počáteční zůstatek 174,96 Kč, konečný zůstatek 3 885,67 Kč, 21. 2. – 20. 3. 2020 počáteční zůstatek 3 885,67 Kč, konečný zůstatek 3 240,18 Kč, 21. 3. – 20. 4. 2020 počáteční zůstatek 3 240,18 Kč, konečný zůstatek 2 744,48 Kč (důkaz 5 výpisy z účtu žalované). Z těchto výpisů z účtu zjevně plynulo, že žalovaná s penězi nevycházela, zásadně měla výdaje vyšší než příjmy a zůstatky velmi malé. Přitom tyto výpisy měl žalobce k dispozici a tvrdí, že z nich vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalované.
30. Z tohoto všeho zjevně plynula důvodná pochybnost, zda žalovaná bude schopna úvěr splácet řádně a včas, což muselo být objektivně zřejmé i žalobci v době uzavření úvěrové smlouvy (srov. § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru: „Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“).
31. Navíc žalobce nezjišťoval ani neověřoval, zda žalovaná byla zaměstnána na dobu určitou nebo neurčitou, zda nebyla ve zkušební době, a s jakou mzdou. Nebyly tak dány předpoklady pro závěr, že lze u žalované predikovat s rozumnou mírou pravděpodobnosti tyto příjmy po celou dobu trvání úvěrového vztahu.
32. Smlouva o spotřebitelském úvěru tak je absolutně neplatná dle § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona, protože žalobce jakožto poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.
33. Smlouva o úvěru je pro tyto nedostatky absolutně neplatná dle § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona. Proto žalobci nelze přiznat smluvní nároky, jako jsou smluvní úroky či poplatky. Žalobce by tak měl hypotetické právo ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona na vrácení jistiny úvěru ve výši 60 000 Kč. Jelikož však žalovaná žalobci zaplatila už 71 004 Kč (tedy jistinu úvěru již přeplatila), je žaloba v plném rozsahu nedůvodná, žalovaná žalobci už nic nedluží.
34. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by zcela úspěšná žalovaná měla právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.