52 C 43/2025

Odůvodnění

Žalobou podanou na soud dne 3. 2. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 74 205,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru č. [hodnota] a smlouvu o úvěru č. [hodnota]. Věřitel na základě těchto smluv žalovanému poskytl finanční prostředky ve výši 32 000 Kč a 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Svoje povinnosti však řádně a včas neplnil, splátky ve sjednané výši neplatil a věřitel přistoupil k vyčíslení dluhu. Své pohledávky za žalovaným pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupil na žalobce.Žalovaný se k nároku žalobce nevyjádřil.Soud v této věci rozhodl v souladu s § 115a o.s.ř. bez jednání, když ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce i žalovaná s tímto postupem soudu za použití výzvy dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:Dne 22. 8. 2022 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že mu byla v poskytnuta částka ve výši 32 000 Kč a zavázal se tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 23 928 Kč s úrokovou sazbou 69,00 % ročně a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splacení ve výši 6 739 Kč, tj. celkem 32 167 Kč, ve 21 měsíčních splátkách ve výši 3 056 Kč.V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dne 22. 8. 2022 vyplněna zákaznická karta žalovaného. Žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu a je zaměstnán. Měsíční příjem ke dni žádosti o úvěr činil 26 546 Kč a další čisté příjmy domácnosti 10 000 Kč. Měsíční výdaje byly odhadnuty částkou 6 000 Kč. Z karty vyplývá, že údaje uvedené žalovaným byly předchůdcem žalobce ověřeny z pracovní smlouvy výplatních pásek.Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaný na dluh nic nezaplatil.Dne 6. 4. 2022 byla mezi společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota]. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že mu byla v poskytnuta částka ve výši 50 000 Kč a zavázal se tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 48 205 Kč a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, tj. celkem 49 705 Kč, ve 21 měsíčních splátkách ve výši 4 748 Kč.V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla dne 6. 4. 2022 vyplněna zákaznická karta žalovaného. Žalovaný uvedl, že je svobodný, žije v nájmu a je zaměstnán. Měsíční příjem ke dni žádosti o úvěr činil 24 137 Kč a další čisté příjmy domácnosti 10 000 Kč. Měsíční výdaje byly odhadnuty částkou 6 000 Kč. Z karty vyplývá, že údaje uvedené žalovaným byly předchůdcem žalobce ověřeny z pracovní smlouvy výplatních pásek.Na dluh ze smlouvy o úvěru žalovaný uhradil 25 487 Kč, jak plyne z tabulky umoření (dne 23. 5. 2022 částku 4 748 Kč, dne 16. 6. 2022 částku 4 748 Kč, dne 25. 7. 2022 částku 4 732 Kč, dne 19. 8. 2022 částku 4 800 Kč, dne 19. 10. 2022 částku 4 748 Kč, dne 14. 2. 2023 částku 1 711 Kč).Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 byly pohledávky postoupeny na žalobce. Žalovaný byl o postoupení pohledávek informován dopisem ze dne 29. 7. 2024, kterým byl současně vyzván k zaplacení dluhu v celkové výši 192 273,39 Kč do 10 dnů od doručení dopisu. Dopis byl odeslán dne 16. 8. 2024.Předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2024 žalobce upozornil žalovaného na výši dluhu a opětovně ho vyzval k úhradě. Upomínka byla odeslána 1. 11. 2024.Soud zhodnotil provedené listinné důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost těchto listinných důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.Soud ve věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon spotřebitelském úvěru“).Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je neplatností absolutní. Soud k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přihlíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp.zn. III ÚS 4129/18). Soud se proto z úřední činnosti nejdříve zabýval platností předmětných smluv o úvěru.Smluvní ujednání mezi účastníky byla svým charakterem spotřebitelskými smlouvou, neboť žalobce, resp. jeho předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.V posuzované věci žalovaný sdělil předchůdci žalobce informace o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ani z žádosti o úvěr a listin předložených žalobcem nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany předchůdce žalobce dostatečně zjišťovány, ověřovány a následně hodnoceny. Žalovaný byl v době žádosti o úvěr zaměstnán na plný úvazek, jeho jediným zdrojem byl příjem z tohoto zaměstnání. Pokud žalovaný uvedl, že jeho domácnost má celkové příjmy ve výši cca 34 137 Kč a v případě druhé posuzované smlouvy ve výši 36 546 Kč, předchůdce žalobce sdělenou skutečnost žádným způsobem neověřoval. Ohledně výdajů nezjišťoval předchůdce žalobce ničeho (náklady na bydlení, další výdaje žalovaného na osobní potřeby, volnočasové aktivity, pojistné, ceny za telekomunikační služby). Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že výdaje žalované byly stanoveny pouhým odhadem na částku 6 000 Kč a ve druhém případě rovněž na částku 6 000 Kč.Předchůdce žalobce tedy postupoval formálně a do žádosti o úvěr uvedl údaje sdělené žalovaným bez toho, aniž by dostatečně ověřil jeho výdaje, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do žádostí k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018).Předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, dostatečně neověřil výdaje žalovaného a nemohl proto řádně posoudit, jaké jsou skutečné volné měsíční prostředky žalovaného a zda tedy žalovaný bude schopen hradit splátky. Za této situace neměl být úvěr žalovanému vůbec poskytnut, a to i kdyby deklarované výdaje odpovídaly realitě, o čemž lze mít při obecné znalosti cen energií či nákladů spojených s bydlením důvodnou pochybnost.Soud proto uzavřel, že obě smlouvy o úvěru byly od počátku absolutně neplatné. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy č. [hodnota] platně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 24 513 Kč (poskytnutá jistina ve výši 50 000 Kč ponížená o úhradu žalovaného 25 487 Kč). Ve zbylé části jistiny 17 692,20 Kč soud návrh žalobce zamítl. Žalobci dále vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny vyplývají ze smlouvy č. [hodnota] ve výši 32 0000 Kč (poskytnutá jistina ve výši 32 000 Kč, na kterou nebylo ze strany žalovaného plněno nic). Tato pohledávka za žalovaným byla na žalobce rovněž platně postoupena.Pokud jde o další uplatňované nároky představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 040 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 373,6 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 32 000 Kč od 21. 8. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 863,09 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 564,25 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 42 205,20 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 42 205,20 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobci nárok na tyto částky nevznikl, přičemž pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud v tomto ohledu vycházel zejména z ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti, nastává splatnost bezdůvodného obohacení dle možností spotřebitele, případně lhůtu určí soud. V tomto ohledu se tak žalovaný zatím nemohl dostat do prodlení, kdy tak nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl. Obdobně judikoval také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy uvedl, že „..ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru…“.Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl.Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z procesního hlediska převážně úspěšnému žalovanému by vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Jelikož však žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.Dle položky 2 bodu 2. Sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz. Žalobce je tak povinen doplatit část soudního poplatku, který činí 3 711 Kč. Žalobce zaplatil 2 969 Kč, zbývá mu tak doplatit 742 Kč. V souladu s § 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích tak soud zavázal žalobce k doplacení soudního poplatku.