Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 446 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 15. 9. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 981,58 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 115,72 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 935,63 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 18 427,58 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a 24,24% úroku ročně z částky 18 427,58 Kč od 29. 1. 2022
do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 116 Kč,
a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Ing. [jméno] [příjmení],
Ph. D., advokáta se sídlem v [obec].
Odůvodnění
1. Žalobou, podanou k Okresnímu soudu Brno-venkov dne 23. 9. 2022, ve znění doplnění žaloby z 3. 5. 2023, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 427,58 Kčs příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 26. 2. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru[číslo] na základě které poskytla žalovanému v hotovosti finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal úvěr uhradit v 78 týdenních splátkách ve výši 554 Kč, a to společně s částkou ve výši 23 142 Kč, představovanou součtem kapitalizovaných úroků ve výši 16 118 Kč s úrokovou sazbou 24,24% ročně, odměnouza zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 5 524 Kč. Dále uvedla, že žalovaný uhradil pouze částku 2 554 Kč. Žalobkyně tvrdila, že pohledávkaza žalovaným na ni byla postoupena smlouvou ze dne 28. 1. 2022. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení nesplacené jistiny ve výši 18 427,58 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 935,63 Kč (jedná se o úrok ve výši 24,24 % ročně z dlužné jistiny ve výši 18 427,58 Kčod 26. 8. 2021 do 28. 1. 2022), kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 2 115,72 Kč (jedná se o 8,25% úrok ročně z dlužné částky 18 427,58 Kč od 15. 9. 2020 do 28. 1. 2022), úrok z úvěru ve výši 24,24% ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 18 427,58 Kč od 29. 1. 2022do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 18 427,58 Kčod 29. 1. 2022 do zaplacení. Závěrem uvedla, že žalovaný závazek nesplnil ani po odeslání předžalobní výzvy.
2. Ohledně posouzení úvěruschopnosti žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně posuzovala na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty před uzavřením úvěrové smlouvy, tyto informace si právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala nahlédnutím do veřejných registrů a podle dokladů, jež žalovaný předložil Pracovní smlouva a výplatní pásky). Poskytnuté informace byly zaznamenány do tzv. karty zákazníka.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 2. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytlav hotovosti žalovanému finanční částku ve výši 20 000 Kč, a to ke dni uzavření smlouvya žalovaný se zavázal úvěr splatit v 78 týdenních splátkách ve výši 554 Kč, když první splátka je splatná do 7 dnů od zavření smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 16 118 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkemza komfortní splácení ve výši 5 524 Kč Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 43 142 Kč.
5. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil částku 2 554 Kč.
6. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 28. 1. 2022, postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 30. 1. 2022.
7. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván dne 6. 6. 2022.
8. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši příjmu v částce 10 157 Kč, výši měsíčního příjmu domácnosti (bez dalšího) 38 450 Kč a výši měsíčních výdajů 4 900 Kč (bez upřesnění). Údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a 2 výplatních pásek.
9. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 26. 2. 2020 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit v 78ti týdenních splátkách ve výši 554 Kč, když první splátka je splatná do 7 dnů od zavření smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s úrokem ve výši 16 118 Kč, poplatkemza zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatkem za komfortní splácení ve výši 5 524 Kč Celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 23 142 Kč. Pohledávka za žalovaným bylana žalobkyni postoupena. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které jí byly poskytnuty žalovaným před uzavřením smlouvy o úvěru.
10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Základní povinností žalobkyně (jako věřitele) bylo podle této smlouvy poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky a naopak základní povinností žalovaného (jako dlužníka) bylo poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkynia zaplatit sjednané příslušenství.
11. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitelena základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získanýchod spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmua výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou první, je smlouva neplatná.
13. Podle § 588 odst. 1 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
14. V posuzované věci byla smlouva o spotřebitelském úvěru mezi účastníky uzavřena dne26. 2. 2020, tedy za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., zejména znění § 87, žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě informací, které jí byly žalovaným poskytnuty v žádosti o úvěr, když tyto informace ověřovala oproti dokladům, které žalovaný předložil a zaznamenala je do karty zákazníka.
15. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že tímto postupem žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť vyšla pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na této skutečnosti nic nemění, že tvrzené informace ověřovala, neboť tak učinila pouze ohledně příjmů žalovaného, jak vyplývá ze zákaznické karty. Jiné skutečnosti, např. výši měsíčních výdajů žalovaného v uváděné částce [částka] bez bližšího rozepsání, jaké výdaje tato částka obsahuje, nijak blíže nezkoumala. Soud je toho názoru, že pojem "odborná péče" předpokládá údaje, které spotřebitel věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit. Nepochybně klíčová jei povinnost poskytovatele úvěru využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze Českého statistického úřadu a tyto porovnávat se známými nebood spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
16. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že si je vědom změny právní úpravy zákonač. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru oproti původnímu zákonu č 145/2000 Sb.,o spotřebitelském úvěru (jeho znění § 9), avšak soud má za to, že nezjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a to s odbornou péčí poskytovatele úvěru, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a v takovém případě jde bezpochyby o takovou ochranu zájmů,na níž je třeba bezvýhradně trvat, neboť zájmy chráněné spotřebitelským zákonem představují ochranu spotřebitele před přijetím nepřiměřených závazků, ochranu předchozích věřitelů před znehodnocením jejich pohledávek a ochranu společnosti před nežádoucími důsledky insolvencí.
17. Nadto soud podotýká, že zákonná úprava znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb.,o spotřebitelském úvěru, není zcela souladná s judikaturou SD EU, podle níž nelze efektivně spotřebitele chránit, hodnotil-li by vnitrostátní soud ochranu spotřebitele nikoli z moci úřední.
18. Soud tedy shrnuje, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnost úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům, kdy rovněž chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve.
19. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála povinnosti stanovené jí § 86 zákona č. 257/2016 Sb. náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je předmětná smlouvao úvěru, která je smlouvou spotřebitelskou, absolutně neplatná, neboť odporuje § 588 o. z.,a k této neplatnosti soud přihlédl ze zákona.
20. Soud předmětnou úvěrovou smlouvu hodnotil také z hlediska § 1813 o. z., podle něhožse má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 43 142 Kč, tedy včetně úroku ve výši 16 118 Kč, poplatkuza zpracování, úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení ve výši5 524 Kč. Soud shledal ujednání účastníků této smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit současně s poskytnutou jistinou i shora uvedené poplatky, včetně úroku, jako absolutně neplatným právním úkonem, ve smyslu § 588 o. z., a to pro rozpor s dobrými mravy. K tomuto závěru soud dospěl po porovnání výše skutečně půjčené (poskytnuté) částky(20 000 Kč) a celkové výše poplatků a úroku (23 142 Kč). Soud konstatuje, že občanský zákoník, ani jiné právní předpisy sice výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši zisku (ať už je nazvána jako poplatek, úrok či jinak), avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy a že by nepodléhala žádnému omezení. Soud vycházel rovněž z toho, že souladné s dobrými mravyje takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože žalovaný se za poskytnutí částky 20 000 Kč, kterou byl povinen uhradit v 78 týdenních splátkách, zavázal zaplatit žalobkyni odměnu ve výši 23 142 Kč, což odpovídá 115,71% z poskytnuté částky. Takovýto úrok však podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry (viz např. rozsudek Nejvyššího souduze dne 15. 12. 2004, sp. zn.
21 Cdo 1484/2004, nebo nález Ústavního soudu ze dne7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, jež jsou k dispozici na webových stránkách soudů).
21. Za tohoto stavu věci shledal soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, a protožeze smlouvy bylo zjištěno, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty při podpisu smlouvy v hotovosti a žalovaný z této částky, dle tvrzení žalobkyně, uhradil pouze částku2 554 Kč, náleží žalobkyni nárok na zaplacení částky 17 446 Kč (20 000 – 2 554) a úroku z prodlení v zákonné výši, kdy nárok na úroky z prodlení z přisouzené částky vyplýváz § 1970 o. z., přičemž jejich výše je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení (výrok I.), ve zbylé části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.).
22. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2o. s. ř., když v daném případě byl procesní úspěch žalobkyně 95 % a procesní úspěch žalovaného 5 %. To tedy znamená, že žalobkyni vzniklo právo na náhradu 90 % nákladů řízení. V tomto případě žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 10 129 Kč. Tato částkase skládá ze soudního poplatku 800 Kč a z náhrady za právní zastoupení ve výši 9 329 Kč Náklady právního zastoupení byly vypočteny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném v době zahájení řízení (advokátní tarif). Zástupci žalobkyně byla přiznána odměna za 3,5 úkony právní služby po 1 860 Kč, když odměna v plné výši byla přiznána za úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby k soudu a účast u jednání dne 6. 6. 2023 (§ 11 odst. 1 advokátního tarifu) a poloviční odměna byla přiznána za úkon spočívající v jednoduché předžalobní výzvě k plnění (11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu). Výše odměny je odůvodněna § 7 bod 5 advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby pak byl zástupci žalobkyně přiznán režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, byly náklady právního zastoupení v částce 7 710 Kč navýšeny o 21 % DPH na částku 9 329 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k procesnímu úspěchu žalobkyně tak celková konečná náhrada nákladů řízení byla vypočtena na částku 9 116 Kč (tj. 90 % z částky 10 129 Kč).