Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 30 266,14 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 576,40 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 894,30 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 10 036,79 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, úrok ve výši 8 % ročně z částky 9 819,54 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se podanou žalobou po žalované domáhal zaplacení celkem částky 30 266,14 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba].[IČO] IČO, , [adresa]) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru dne [datum] č. [hodnota] na částku 44 000 Kč, na níž žalovaná uhradila částku 64 143 Kč, a doposud dluží jistinu 9 819,54 Kč a úrok 217,25 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru 4 620 Kč, úhradu za administrativní činnost 1 305,07 Kč a úhradu za možnost splátek v hotovosti 1 697,14 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, žalobci.
2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, uvedla, že už celý úvěr zaplatila.
3. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Na základě smlouvy ze dne [datum] právní předchůdce žalobce ([právnická osoba].[IČO] IČO, , [adresa]) poskytl žalované úvěr ve výši 44 000 Kč a žalovaná se zavázala půjčku včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 37 802 Kč splatit 14 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 843 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce zjistil, že žalovaná je starobní důchodkyní s příjmem [částka] měsíčně (což měl ověřit listinou „jiný doklad – důchod“), že bydlí u syna, je ovdovělá, má střední vzdělání a nemá osobní bankovní účet. Výdaje na bydlení mají činit [částka], na dopravu jídlo a osobní náklady [částka], měsíční splátky stávajících půjček [částka], výdaje celkem [částka], použitelný měsíční příjem [částka].
4. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla žalobci postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku; žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován.
5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z., s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Žalobci byla postoupena pohledávka za žalovanou, došlo k oznámení postoupení pohledávky žalované, žalobce je tedy ve věci aktivně legitimován. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
6. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; ust. § 1810 občanského zákoníku) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku.
8. Podle ust. § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ust. § 87 odst. 1 citovaného zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází z předpokladu, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Zákon o spotřebitelském úvěru pojem odborné péče nedefinuje. Určité jeho vymezení však lze nalézt v jiných právních předpisech, zejména v zákoně o ochraně spotřebitele nebo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. V § 2 odst. 1 zák. o ochraně spotřebitele je odborná péče definována jako "úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti". Odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestaví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověřování úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru), pokud by i při naplnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr poskytnut.
11. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zákon ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. K obdobnému závěru ostatně došel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.
12. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele - žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé). Povinnost odborné péče zahrnuje i povinnost věřitele si ověřit rozhodující informace, byť by mu byly sděleny spotřebitelem (rozsudek NS ČR sp.zn. 32 Odo 1726/2006, rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum], C-449/13).
13. V daném případě žalobce (resp. jeho právní předchůdce) řádně nedodržel postupy a odbornou péči, a úvěruschopnost žalované řádně nezkoumal. Žalobce soudu předložil pouze žádost o úvěr vyplněnou žalovanou, podle níž měl ověřit výši jejího starobního důchodu, nicméně původní věřitel vůbec neověřoval výdajovou stránku a vyhodnotil si určitým způsobem, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet, a to přestože ze žalovanou uvedených údajů vyplývá, že žalovaná splácí i jinou půjčku. Původní věřitel dospěl k závěru o úvěruschopnosti žalované, přestože ze žalovanou uvedených údajů vyplývá, že její příjem činí pouze [částka], splácí jiné půjčky částku [částka], a podle nově uzavírané smlouvy se má zavázat k úhradě splátek ve výši téměř [částka] měsíčně, a celkem má žalobci zaplatit přes 80 000 Kč. Právní předchůdce žalobce tudíž nepostupoval s odbornou péčí, proto soudu nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, absolutně neplatná. V případě neplatnosti úvěrové smlouvy představuje plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2 991 o.z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2 993 o.z. vzájemně vydat (a také dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), přičemž bezdůvodné obohacení je splatné na výzvu věřitele ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 o.z. Pokud tedy právní předchůdce žalobce žalované na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytl částku 44 000 Kč, a žalovaná uhradila 64 143 Kč, je žaloba v celém rozsahu nedůvodná, a proto byla (včetně všech dalších nároků vycházejících z absolutně neplatné smlouvy) zamítnuta.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť plně úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.