Výrok
I. Žaloba, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku [částka], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 12,75 %, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka], se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši [částka], přičemž úroky úvěru měly být hrazeny v měsíčních splátkách po [částka] vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaná však nedodržela splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne [datum]. Následně žalobkyně přistoupila k zesplatnění dluhu, který se skládá z dlužné jistiny ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení a nákladů za upomínky ve výši [částka]. Dosud žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho. Dlužnou částku žalovaná ani přes výzvy žalobkyně neuhradila. Ohledně úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena před uzavřením smlouvy o úvěru, což vyplývá z písemné žádosti o úvěr.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila, ani z důležitého důvodu nepožádala o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolána; žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] žalobkyně uzavřela s žalovanou prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši [částka] s pevnou výpůjční úrokovou sazbou 15 % ročně. Podmínky čerpání úvěru byly stanoveny tak, že částka ve výši [částka] bude vyplacena na účet žalované uvedený ve smlouvě do 10 pracovních dní od účinnosti smlouvy. Celkovou částku ve výši [částka] se žalovaná zavázala uhradit v 12 splátkách po [částka] splatných vždy do 15. dne v měsíci (z průvodních instrukcí z [datum], ze souhlasu s inkasem, z potvrzení o provedení verifikační platby, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, z předsmluvních informací). Dne [datum] byla jistina ve výši [částka] vyplacena na účet uvedený žalovanou ve smlouvě (z potvrzení o vyplacení úvěru). Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s hrazením splátek, zaslala jí žalobkyně upomínky k úhradě (z upomínek z [datum] a [datum] včetně podacích lístků). V přípisech ze dne [datum] žalobkyně oznámila žalované, že dluh byl zesplatněn a vyzvala ji k úhradě do [datum], součástí byla též předžalobní výzva (z oznámení o zesplatnění úvěru, z předžalobní upomínky z [datum] spolu s podacím lístkem).
4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, soud měl dispozici pouze žalobkyní předloženou přílohu č. [hodnota] ke smlouvě o úvěru – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, dle jejíhož obsahu žalovaná je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnána a udává příjem [částka] měsíčně, a náklady na bydlení pak činí [částka] měsíčně. Jiné finanční závazky vypočetla na částku [částka] a sázky na částku [částka]. Žádné další informace a doklady ohledně osobních a majetkových poměrů žalované, jejích příjmů, měsíčních výdajů na bydlení a živobytí nebyly soudu předloženy.
5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
15. Soud v této souvislosti vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci a následnou subsumpci skutkového stavu pod právní normu, jež má být na věc aplikována, pak jestliže ani po poučení soudem (§ 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), resp. při absenci účastníka řízení na jednání, při kterém mu soud tudíž nemohl takové poučení poskytnout, zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o. s. ř. o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a § 118a).
16. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., v jakém směru má doplnit svá tvrzení a označit důkazy. Soud neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o. s. ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit.
18. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
19. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
20. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení včetně ustálené judikatury na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované reálně částku [částka] dne [datum], a to na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nutnost zkoumání této (ne)platnosti z úřední povinnosti přitom vyplývá též z aktuálního rozhodnutí SDEU (rozhodnutí SDEU „OPR-Finance“ ze dne [datum], věc C-679/18), a v tomto případě tedy spočívá v okolnosti, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně prověřovala úvěruschopnost žalované, a ani tato skutečnost nevyplynula ze soudem provedených důkazů předložených žalobkyní. Příjmy žalované nebyly žádným způsobem doloženy, stejně tak výdaje a náklady na bydlení, provoz domácnosti a na živobytí nebyly řádně zkoumány ani doloženy. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy, které nebyly v dané věci zkoumány vůbec. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalované zbývá dostatečné množství volných prostředků na úvěr. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření příjmů a výdajů žalované ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
21. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně v žalobě pouze odkázala na přílohu smlouvy o úvěru označenou jako posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nicméně ani z té nevyplynulo, zda a případně jak žalobkyně zkoumala příjmy a výdaje žalované. Soud žalobkyni nepoučil podle § 118a o.s.ř., v jakém směru má doplnit svá skutková tvrzení a navrhnout důkazní prostředky k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele v souladu se zákonem, neboť se z ústního jednání omluvila.
22. Vzhledem k tomu, že soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, podle § 588 o. z. ve spojení s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Žalobkyně v žalobě sice uvedla, že žalovaná neuhradila na jistinu úvěru ničeho, avšak už nijak netvrdila, kolik uhradila na příslušenství úvěru, resp. celkově na uzavřenou smlouvu, ačkoli je ze žaloby zřejmé, že na úvěr minimálně částečně plnila (zřejmě se dostala do prodlení s platbou splatnou [datum]). Ze žádného ze soudu nabídnutých a provedených důkazních prostředků rovněž nebylo možné výši plnění žalované zjistit. Z uvedených důvodů nebylo možné zjistit výši případného bezdůvodného obohacení žalované, a proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Obdržet v tomto ohledu poučení od soudu se žalobkyně dobrovolně svou neúčastí vzdala, jak popsáno výše ohledně úvěruschopnosti.
23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnější žalované v souvislosti s tímto sporem žádné náklady řízení nevznikly, ani je nepožadovala.