Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávky ve výši [částka] s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Uváděla, že její právní předchůdkyně, společnost BNP [právnická osoba] a. s., uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který měl být splácen měsíčními splátkami ve výši alespoň 5 % z dlužné částky, nejméně však [částka]. Úvěr byl žalovanému poskytnut bezhotovostně prostřednictvím úvěrového účtu dle smlouvy, žalovaný úvěr čerpal, ale do dne splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Právní předchůdkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě, žalovaný přesto úvěr nesplatil. Žalobkyně tak úvěr zesplatnila ke dni [datum], o čemž byl žalovaný informován. Před podáním žaloby zaslala žalobkyně předžalobní výzvu, na kterou žalovaný nereagoval. Žalobkyně tak požaduje nesplacenou jistinu ve výši [částka] a příslušenství, poplatek ve výši [částka], dlužný smluvní úrok ve výši [částka], dlužný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka]. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že poskytla žalovanému úvěr poté, co prověřila jeho schopnost splácet úvěr. Úvěruschopnost byla posouzena z informací poskytnutých žalovaným a z veřejných rejstříků. Celkem žalovaný na úvěr čerpal [částka] a zaplatil částku [částka].
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, přestože byl soudem řádně a včas předvolán.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému revolvingový úvěr, kdy úvěrový rámec byl stanoven na [částka]. Roční úroková sazba byla stanovena na 22,68 %. Žalovaný se zavázal dodržovat podmínky ujednané ve smlouvě, zavázal se splatit úvěr ve stanovených měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně [částka] (z úvěrové smlouvy - žádosti, z předsmluvní informace, z všeobecných obchodních podmínek, z produktových podmínek). Úvěr byl poskytnut na úvěrový účet žalovaného a žalovaný úvěr čerpal v celkové výši [částka] a celkově uhradil [částka] (z výpisu z úvěrového účtu). Právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne [datum] (z části smlouvy o postoupení, z kopie notářského zápisu, z oznámení o postoupení). Žalovaný se dostal do prodlení, byl marně vyzýván k plnění, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum], o čemž byl žalovaný informován (z upomínek k plnění, z oznámení o zesplatnění včetně podacího archu). Žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzýván k uhrazení dluhu před podáním žaloby (z upomínky ze dne [datum] včetně podacího archu). Soud zjistil, že žalovaný pro účely posouzení úvěruschopnosti uvedl, že má příjem ve výši [částka], výdaje uváděl v částce [částka]. Dále žalobkyně ověřila, že žalovaný není v aktivním insolvenčním řízení. Žalovaný dle zjištění žalobkyně neměl další úvěry a zbývalo mu dostatek finančních prostředků na splácení úvěru (z protokolu o prověření úvěruschopnosti). Přes příslušné poučení soudu žalobkyně nepředložila další důkazy k tvrzenému posouzení úvěruschopnosti žalovaného.
4. Při právním posouzení věci soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění aplikovatelném ke dni uzavření smlouvy, neboť žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí zkoumala, a to ani po písemném poučení soudu ze dne [datum].
7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti potvrdil i Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ve věci C679/18 ze dne [datum] (řízení o předběžné otázce Okresního soudu v [adresa] ve věci OPR-[právnická osoba].).
8. Pokud žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila nahlédnutím do databází a z informací od žalovaného, není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které podklady se jednalo. Údaje a důkazy ohledně toho, jakým způsobem žalobkyně prověřovala výdaje žalovaného, pak zcela chybí a z posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá účelové dovození kladného výsledku, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení jeho reálné situace. Z předložených listin není zřejmé, jaké měl žalovaný další výdaje a jaké byly jeho skutečné výdaje na bydlení. Za dané situace je pak na žalobkyni jako odborné finanční instituci, aby nesla odpovídající důsledky spojené s poskytováním úvěrů neúvěruschopným osobám.
9. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka]. Jelikož žalovaný na tuto částku uhradil [částka] (v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by uhradil více), má povinnost vydat žalobkyni částku [částka] jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně odeslané výzvě k plnění (dopis žalobkyně ze dne [datum], tedy úrok od [datum]).
10. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť má oporu v absolutně neplatné smlouvě, a to včetně úroků z prodlení požadovaných za období, kdy částka nemohla být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatná, jak vysvětleno shora.
11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.