Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [datum] po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že žalovanému dne [datum] poskytla úvěr (vyplacený na bankovní účet žalovaného) na základě smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Společně s jistinou úvěru se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit i smluvní úrok při úrokové sazbě ve výši 40 % měsíčně z jistiny, přičemž jistinu mohl žalovaný splatit kdykoli. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, a proto žalobkyně využila svého práva a úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne [datum], přičemž byl vyzván k úhradě dluhu. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení částky [částka] zahrnující nesplacenou jistinu ve výši [částka], smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně v celkové výši [částka]. Dále žalobkyně požadovala částku [částka] představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny od [datum] do [datum]. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že ji zkoumala prostřednictvím výpisů z bankovního účtu a jeho lustrací v příslušných registrech. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, na kterou nijak nereagoval. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně s žalovaným uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout finanční prostředky až do výše [částka] a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet tak, že každý měsíc byl povinen uhradit úrok při úrokové sazbě 40 % měsíčně z jistiny, přičemž jistinu mohl žalovaný splatit kdykoli (ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]). Na základě předmětné smlouvy žalobkyně vyplatila celkem žalovanému částku [částka] (z potvrzení o vyplacení úvěru). Z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum], o čemž byl žalovaný informován (ze zesplatnění úvěru). Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní upomínkou ze dne [datum] (z předžalobní upomínky včetně podacího lístku). Soud zjistil, že byla uzavřena rámcová smlouva o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností [právnická osoba]. Pohledávka za žalovaným však nebyla předmětem postoupení a žalovaný úvěrovou smlouvu uzavřel přímo s žalobkyní (ze smlouvy o postoupení pohledávak).
4. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, provedl soud důkaz nebankovním výpisem z účtu žalovaného, jak je předložila žalobkyně. Z něj bylo zjištěno, že žalovaný měl již jiné úvěry (např. Zonky) a také se ve výpisu opakovaně objevovaly částky odcházející na účet hazardních společností (např. Tipsport). Další listiny k prokázání úvěruschopnosti žalovaného předloženy nebyly.
5. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., v jakém směru má doplnit svá tvrzení a označit důkazy. Soud neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o. s. ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případně do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
6. Soud neprovedl důkaz dotazem na banku žalovaného, neboť tento důkaz shledal v dané věci nadbytečným (v řízení nebylo sporu o tom, že předmětné finanční prostředky byly zaslány na bankovní účet žalovaného).
7. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
8. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Při právním posouzení věci soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
12. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
13. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Posouzení úvěruschopnosti bylo zjevně formální, nebylo provedeno řádně. Lze totiž konstatovat, že zcela absentovalo odborné posouzení výdajové stránky jeho finančního hospodaření. Kromě toho se ve výpisech z účtů objevovaly částky, které měly vzbudit pochybnost o schopnosti žalovaného řádně hospodařit se svými finančními prostředky.
14. Vzhledem k tomu, že soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou podle § 588 o. z. ve spojení s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, z důvodu absence řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku [částka] a současně nebylo tvrzeno, že by žalovaný na dlužnou pohledávku něčeho uhradil a ani to nevyplynulo z dokazování, rozhodl soud o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně žalovanému před tímto datem odeslala řádnou hmotněprávní výzvu k plnění. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, jelikož uplatněný nárok, včetně příslušenství a smluvní pokuty, postrádá oporu v platném ujednání stran.
15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu účastníků (při zohlednění příslušenství ke dni rozhodnutí) byl srovnatelný.