Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkynia) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení,b) částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení,do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyni se ukládá zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Benešově doplatek soudního poplatku ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost [právnická osoba], IČ: [IČO], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splatit společně s kapitalizovaným úrokem za poskytnutí úvěru ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 12,00 % ročně, částkou za zpracování úvěru ve výši [částka], a to v 21 měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátku byl povinný uhradit nejpozději do [datum]. Žalovaný však porušil svou povinnost úvěr splácet, když sjednané splátky nehradil řádně a včas. Žalovaný žalobkyni uhradil část dlužné částky, poslední příslušná částka však byla uhrazena dne [datum]. Po odečtení splátek dlužná jistina činí částku [částka] a dlužný poplatek částku [částka], dále žalobkyně požadovala uhrazení úroku 12 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení, zákonných úroků z prodlení z dlužné jistiny a smluvní pokut ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalovaný celkem uhradil pouze [částka]. Dále právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovaném úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splatit společně s kapitalizovaným úrokem za poskytnutí úvěru ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 12,00 % ročně, částkou za zpracování úvěru ve výši [částka], a to v 21 měsíčních splátkách po [částka], přičemž poslední splátku byl povinný uhradit nejpozději do [datum]. Na tento úvěr žalovaný uhradil pouze [částka]. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum], což bylo žalovanému písemně oznámeno. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku (z výpisu z obchodního rejstříku). Dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši [částka], a to za poplatek ve výši [částka], který byl tvořen úrokem ve výši [částka], částkou za zpracování úvěru ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku [částka] se žalovaný zavázal splácet v 21 splátkách po [částka]. V případě prodlení si dále smluvní strany sjednaly zesplatnění celého dluhu (ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] včetně smluvních podmínek). Žalovaný úvěr ve výši [částka] čerpal a na tuto smlouvu žalovaný žalobkyni uhradil částku [částka] (z tabulky umoření). Dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši [částka], a to za poplatek ve výši [částka], který byl tvořen úrokem ve výši [částka], částkou za zpracování úvěru ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku [částka] se žalovaný zavázal splácet v 21 splátkách po [částka]. V případě prodlení si dále smluvní strany sjednaly zesplatnění celého dluhu (ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] včetně smluvních podmínek). Žalovaný úvěr ve výši [částka] čerpal a na tuto smlouvu žalovaný žalobkyni uhradil částku [částka] (z tabulky umoření). Pohledávky za žalovaným byly následně postoupeny na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávek zde dne [datum] včetně podacího lístku). Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku).4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, měl soud k dispozici Zákaznické karty – žádost o spotřebitelský úvěr ke smlouvě č. [hodnota] (dále jen „dřívější karta“) i ke smlouvě č. [hodnota] (dále jen „pozdější karta“), dle kterých byl žalovaný svobodný, byl zaměstnaný na plný úvazek s uváděným čistým příjmem v dřívější kartě [částka] měsíčně, v pozdější kartě [částka], dále uvedl další příjmy domácnosti ve výši v dřívější kartě [částka], v pozdější kartě [částka]. Výdaje byly odhadnuty v dřívější kartě na částku [částka] měsíčně, v pozdější kartě na [částka]. Žádné přílohy, na které se v těchto žádostech odkazuje (pracovní smlouva, výpisy z bankovního účtu), nebyly soudu předloženy.5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „ZoSÚ“).6. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).10. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětné smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné, neboť při jejich uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného dané úvěry splatit, přičemž řádné zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně neprokázala ani po poučení soudem podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).17. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“18. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“19. V daném případě soud ve smyslu výše citované judikatury uzavřel, že samotné jednostranné prohlášení a tvrzení žalovaného o majetkových poměrech (údaje uvedené v zákaznické kartě) bez dalších objektivních podkladů, nejsou pro řádné zkoumání úvěruschopnosti dostatečné. Nadto předchůdkyně žalobkyně vůbec nezkoumala výdaje žalované (doklady o SIPu ani nájemní smlouva nebyly předloženy), přičemž zkoumání podstatných životních výdajů (především na bydlení) jsou nezbytným předpokladem pro řádné zkoumání úvěruschopnosti. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí.20. Lze konstatovat, že závěr žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, o tom, že je žalovaný schopen dostát svým povinnostem ze smlouvy o úvěru tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu nepředložila, ani přes poučení soudu v uvedeném smyslu.21. Argumentace žalobkyně v tom smyslu, že přezkoumala úvěruschopnost do té míry, do které je to možné na ni spravedlivě požadovat s odbornou péčí, nemůže obstát. Dle názoru soudu je zcela zjevné, že instituce, která poskytuje úvěr, má dostatečné nástroje k tomu, aby potřebné doklady (ohledně podstatných příjmů a výdajů) od spotřebitele získala. Je to totiž právě instituce, která poskytuje peníze a disponuje tedy tím, co spotřebitel žádá a potřebuje. Je nasnadě, že pokud si instituce od spotřebitele vyžádá konkrétní jí specifikované podklady (v podstatě ve všech případech stejné či totožné), bude aktivita na spotřebiteli, aby tyto podklady úvěrové instituci doložil pod „sankcí“ neobdržení prostředků. Převážná aktivita je tedy na spotřebiteli a na úvěrové instituci v zásadě pouze to, aby předložené doklady odborně posoudila a vyhodnotila schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zcela zjevně tedy není potíž potřebné doklady zajistit, jak uvádí, žalobkyně, nýbrž je odborně vyhodnotit tak, aby z nich schopnost spotřebitele splácet vyplynula. Žalobkyně proto nemůže spoléhat na pravdivost prohlášení žalovaných, neboť se mnohdy jedná o osoby v bezvýchodné situaci či osoby, které nad svou finanční situací nemají odborný náhled. Právě z uvedených důvodů proto ZoSÚ stanoví povinnost prověřovat úvěruschopnost poskytovateli úvěru, jakožto odborníkovi působícímu na trhu s úvěrovými produkty.22. Předložením zákaznické karty bez dalšího tak žalobkyně výše uvedeným povinnostem nedostála a řádné zkoumání úvěruschopnosti neprokázala. Z uvedeného důvodu soud shledal smlouvu o úvěru č. [hodnota] i smlouvu o úvěru č. [hodnota] absolutně neplatnými. Jelikož žalobkyně reálně vyplatila žalovanému na základě smlouvy č. [hodnota] jistinu [částka], na kterou žalovaný [částka] uhradil, jednalo se na straně žalovaného ve zbylé části (tj. [částka]) o bezdůvodné obohacení podle citovaného § 2991 o. z. Dále žalobkyně reálně vyplatila žalovanému na základě smlouvy č. [hodnota] jistinu [částka], na kterou žalovaný [částka] uhradil, na straně žalovaného se tak jednalo ve zbylé části (tj. [částka]) o bezdůvodné obohacení podle citovaného § 2991 o. z. Toto bezdůvodné obohacení je tedy žalovaný povinen žalobkyni vydat. Ohledně těchto částek soud žalobě ve výroku I. vyhověl a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky ode dne následujícího po dni doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně žalovaného řádnou hmotněprávní výzvou ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala k vrácení bezdůvodného obohacení. Lhůtu k plnění určil soud obecnou ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.23. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce převyšující soudem přiznanou částku, soud žalobu ve výroku II. rozsudku zamítl, neboť nemá oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť smlouvy jsou absolutně neplatné.24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve výroku III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.25. Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově, doplatek soudního poplatku ve výši [částka] podle Položky č. [hodnota] odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, neboť žalobkyně uhradila za návrh na zahájení řízení pouze částku [částka], přičemž výše soudního poplatku je stanovena částkou [částka]. Z tohoto důvodu jí byla uložena povinnost uhradit doplatek ve výši [částka], a to do 3 dnů od doručení tohoto rozsudku.