Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ohledně smluvní pokuty ve výši [částka].
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka], k rukám právního zástupce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [Anonymizováno] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení), a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku [částka] za sjednaný úrok a poplatky za vybrané služby. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr a úroky z úvěru, neuhradil však ničeho. Žalobci tak dosud dluží, i smluvní pokutu, kterou se zavázal platit pro případ prodlení, a to přes výzvy k úhradě. Žalobce je legitimován k podání žaloby, když nárok vůči žalovanému na něj přešel smlouvou o postoupení pohledávky.
2. Žalovaný se věci nevyjádřil, ničeho neuvedl, k jednání soudu, ač řádně předvolán, se nedostavil.
3. Soud provedl důkaz obsahem listin, předložených žalobcem – smlouva o úvěru č. [hodnota], výpisy z účtu žalovaného, 2x výpisy o čerpání, zesplatnění úvěru, upomínka s dokladem o odeslání -– a po jejich zhodnocení podle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný se žalobcem jako úvěrujícím uzavřel rámcovou smlouvu o úvěru, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše [částka], který poskytl v celkové výši [částka] – dne [datum] částkou [částka] a dne [datum] částkou [částka], vždy bankovním převodem. Před poskytnutím úvěru prověřoval žalobce úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvním úrokem 40 % měsíčně. Žalovaný však úvěr nesplácel, ačkoliv měl úvěr s úrokem vrátit v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách – neuhradil však ani jedinou. Žalobce proto úvěr zesplatnil k [datum], naúčtoval žalovanému za prodlení smluvní pokutu [částka] a smluvní úrok a požádal o okamžité vrácení dlužné poskytnuté jistiny [částka], zaplacení úroku a smluvní pokuty. Uvedené částky žalovaný přes upomínání neuhradil žalobci ani zčásti, proto jsou předmětem žaloby. Žalovaný dluh neuhradil ani po zaslání předžalobní upomínky. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, žalobce předložil tři výpisy z účtu žalovaného. Z výpisu za březen, duben a květen [Anonymizováno] vyplývá mzda žalovaného v rozmezí od [částka] do [částka], kladné konečné zůstatky na účtu, a dále nejméně 15 dalších poskytnutých úvěrů – z nich jeden ve výši [částka], další pak ve výších 4 – [částka].
4. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
8. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku [částka] na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, avšak podle názoru soudu tak neučinil řádně a nedošel ke správnému závěru. Z výpisů žalovaného za tři měsíce před poskytnutím úvěru vyplývá pravidelná mzda, avšak také fakt, že žalovaný je schopen udržet plusový zůstatek na svém účtu pouze čerpáním nebankovních úvěrů – a to v každém měsíci a vysokými částkami. Žalobce proto nemohl dojít ke – správnému – závěru, že žalovaný bude poskytnutých [částka] se smluvním úrokem 40 % měsíčně schopen žalobci vrátit. Jelikož však žalovaný částku [částka] skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
9. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud nevrátil žalobci ničeho, je povinen vydat žalobci stále celou skutečně poskytnutou částku [částka]. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne [datum]). Ohledně zbylých požadovaných částek – [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ohledně smluvní pokuty ve výši [částka] – soud uzavřel, že žalobcův nárok tu nemá oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení, tedy dne [datum] (den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně (zákonná sazba platná pro den počátku prodlení).
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že v poměrné výši 20 % náleží žalobci, který byl ve sporu o [částka] úspěšný z 60 % a ze zbylých 40 % neúspěšný, poměrná část úspěchu žalobce (po odečtení neúspěchu) tak představuje 20 %.
12. Náklady žalobce v celkové výši [částka] představuje v tomto případě zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], a náklady právního zastoupení [částka]. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. Předmětem řízení je částka [částka], za každý úkon právní pomoci tak náleží zásadně částka [částka] dle § 7 bod 5, takové úkony byly v dané věci poskytnuty dva – převzetí s přípravou zastoupení, podání žaloby, zde proto náleží [částka] dle § § 11 odst. 1 písm. a), d); za předžalobní upomínku náleží odměna za úkon v poloviční výši – tedy [částka], dle § 11 odst. 2 písm. h). Dále soud přiznal režijní paušály za uvedené tři úkony právní služby zde poskytnuté dle § 13 odst. 3 po [částka], celkem [částka]. Konečně k nákladům právního zastoupení náleží 21 % DPH z nákladů právního zastoupení, tedy [částka], dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Z celkové částky nákladů žalobce [částka] pak 20 % představuje částka [částka] ( po zaokrouhlení na celé koruny).