Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku [částka] za sjednaný úrok a poplatky. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou půjčku, úroky a poplatek, nesplácel však řádně a včas, dokonce nezaplatil ničeho a dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě. Žalovaný se k jednání soudu, ač řádně předvolán, nedostavil ve věci se nevyjádřil.
2. Z provedených důkazů - smlouva o půjčce č. [hodnota] ze dne [datum] se smluvními podmínkami a splátkový kalendář k této smlouvě, čestné prohlášení, sazebník žalobce, scan občanského průkazu žalované, standardní předsmluvní informace, výpis z centra uzavírání smluv on-line, výpis z účtu žalované za listopad 2021 až leden 2022, výplatní listina žalované za listopad a prosinec 2021, obchodní podmínky, vyčíslení pohledávky, výzva k úhradě dlužných splátek, oznámení zesplatnění s dokladem o odeslání, doklad o vyplacení úvěru, předžalobní upomínka s dokladem o odeslání – po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný se žalobcem uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce č. [hodnota], v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému zápůjčku [částka], kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši [částka] a administrativním poplatkem ve výši [částka], tedy celkem [částka], a to v 59 měsíčních splátkách po [částka] s poslední 60. splátkou ve výši [částka] s tím, že první splátka měla být uhrazena dne [datum]. Žalobce částku [částka] poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však uhradil žalobci pouze [částka]. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobce řádně zjistil a ověřil příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši [částka] za listopad 2021 a ve výši [částka] za prosinec 2021, dále měl žalobce k dispozici výpis z účtu žalovaného za období [datum] až [datum], z něhož vyplývá počáteční zůstatek + [částka], konečný zůstatek + [částka]; plusové položky kromě příjmu ze zaměstnání představují nemocenské dávky za 6. 12. až [datum] ve výši [částka], další položky jsou běžnými výdaji (PHM, potraviny apod.). pokud jde o příjmy, z výpisu z účtu za tyto tři měsíce vyplývá, že žalovanému byly poskytnuty další úvěry – [právnická osoba] ve výši [částka] ([datum]), FlexiFin ve výši [částka] ([datum]), [právnická osoba] ve výši [částka] ([datum]), [Anonymizováno] ve výši [částka] ([datum]). Z uvedených údajů vyplývá, že nejméně tři po sobě jdoucí měsíce, předcházející poskytnutí zápůjčky (úvěru) žalobcem žalovanému, nebyl žalovaný dostatečně úvěruschopný, neboť bez mikropůjček v měsíci listopadu a prosinci 2021 by se v těchto měsících dostal žalovaný na účtu do výrazně záporného zůstatku (o nejméně [částka]).4. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od [datum], zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § 1879 a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.6. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno] [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.8. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku [částka] dne [datum] na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému prověření nabídl důkazy – z těch však nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by řádně a profesionálně vyhodnotil údaje poskytnuté žalovaným, zachycené v kartě klienta a především vyplývající z úplných výpisů z účtu klienta (žalovaného). Při bedlivém prozkoumání těchto výpisů musel žalobce zjistil, že žalovaný je schopen udržet kladný zůstatek na svém účtu pouze za cenu pravidelných mikropůjček. Z uvedeného je naprosto jasně zřejmé, že měsíční výdaje žalovaného pravidelně převyšují jeho příjmy, a bylo tedy zcela na místě pochybovat, že zvládne pravidelně splácet žalobcem poskytnutou půjčku (byť se jednalo „pouze“ o splátku ve výši [částka] měsíčně). Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný tyto splátky 20 měsíců hradil; měl totiž tyto platby zvládnout 3x déle, 60 měsíců, k čemuž nedošlo. Závěr žalobce o dostatečné úvěruschopnosti žalovaného byl chybný, žalovaný nebyl zcela zjevně schopen úvěr poskytnutý žalobcem řádně splácet. Jelikož však žalovaný částku [částka] od žalobce skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.9. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Žalovaný dosud vrátil žalobci částku [částka], je proto povinen vydat žalobci zbylou část bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získal, tedy částku [částka]. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne [datum]). Zbylé požadované částky – [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení ([datum], den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně (sazba platná pro den počátku prodlení).11. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. a rozhodl, pro převážný úspěch žalovaného, kterému však účelné náklady v tomto řízení vynaložené nevznikly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.