Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] k rukám právního zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], advokáta sídlem [Anonymizováno], Anonymizováno
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] (nesplacená jistina, smluvní pokuta, úrok, poplatky) s příslušenstvím (zákonné úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka [částka], ten ji však (spolu s dohodnutým úrokem a poplatky za čerpané služby a upomínání), přes upomínání, žalobci dosud nevrátil.
2. Na základě provedeného dokazování listinami, předloženými žalobcem, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný se žalobcem uzavřel prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši [částka]. Tuto částku žalobce žalovanému skutečně poskytl, a to na účet uvedený žalovaným, žalovaný se úvěr zavázal vrátit do 30 měsíců včetně poplatků celkovou částkou [částka]. Žalovaný nevrátil žalobci žádnou částku, a to přes upomínání žalobcem. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému ještě předžalobní výzvu k plnění, avšak opět bezvýsledně. Před uzavřením smlouvy žalobce zjistil k úvěruschopnosti žalovaného, že ten neprochází registry NRKI, BRKI a SOLUS, a dále vycházel z údajů poskytnutých žalovaným.
3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od [datum], zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o zápůjčce, o postoupení pohledávky a o prodlení dlužníka. Podle § 2392 při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při posouzení postoupení pohledávky vycházel soud z § 1879 a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III[Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku [částka] dne [datum] na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, ale tuto skutečnost neprokázal - nevyplynula ze soudem provedených důkazů, žalobcem předložených. Údaje o příjmech žalovaného nebyly žalobcem vůbec ověřeny, údaje o výdajích žalovaného nebyly ani zjišťovány, úvěruschopnost tak nemohla být řádně posouzena. Jelikož však žalovaný částku [částka] skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu, podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
10. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud ani neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
11. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru a takto ji soud posoudil, neplatnou, a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Žalovaný nezaplatil žalobci ničeho, je povinen vydat žalobci celé bezdůvodné obohacení, tedy poskytnutou částku, ve výši [částka]. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, s tím, že prodlení nastalo až na základě doručení žaloby žalovanému (dle obsahu spisu dne [datum]), a to ode dne následujícího, tedy od [datum]; teprve žalobu lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, na rozdíl od žalobcem zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění.
12. Zbylé požadované částky - [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl.
13. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. a právo na tuto náhradu přiznal žalobci, v rozsahu, ve kterém byl ve sporu poměrně úspěšný. Předmětem řízení je částka [částka], žalobcův úspěch [částka] tak představuje 70 %, neúspěch tudíž 30 % , poměrný úspěch žalobce je 40 %. Náklady řízení žalobce v plné výši [částka] představuje v tomto případě zaplacený soudní poplatek ve výši [částka], a náklady právního zastoupení [částka]. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od [datum]. Podle části páté, § 14b činí v této věci odměna [částka] za každý úkon právní služby, neboť se jedná o žalobu podanou po [datum], a to na ustáleném vzoru, předmět řízení je částka do [částka] a žalobce má právo na náhradu nákladů řízení (dle bodu 1. do [částka] předmětu řízení jde o [částka]). Právní zástupce žalobce přitom po podání žaloby včetně neposkytl další úkon právní služby. Jedná se tak o částku 3x [částka] – [částka] za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby). Dále soud přiznal režijní paušály za tři úkony právní služby zde poskytnuté dle § 14b odst. 5 písm. a), tedy 3x [částka] – [částka], a konečně DPH z nákladů právního zastoupení ve výši 21% dle § 137 odst. 3 o.s.ř., tedy [částka]. Z celkové částky nákladů řízení žalobce [částka] činí 40 % částku [částka], která žalobci náleží jako náhrad nákladů řízení.
14. Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.