Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], dále ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ohledně úroku ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit státu – České republice, na účet Okresního soudu v Benešově, soudní poplatek za žalobu částkou [částka], ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobce – [právnická osoba] [IČO] IČO, - smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku [částka] za sjednaný úrok a poplatky. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávky převedena žalobci, o tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr, úrok a poplatky, nesplácel však řádně a včas, a to přes výzvy k úhradě. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání soudu se nedostavil. Žalovaný k věci uvedl, že si je vědom dluhu, ale je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody a nemá příjem ani majetek, ze kterého by dluhu uhradil.
2. Z provedených důkazů - smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], č. [hodnota], smluvní podmínky, standardní informace, smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, zákaznická karta (žádost o úvěr), přehled splácení, zesplatnění úvěru, smlouva o postoupení pohledávek s přílohou - seznamem postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky vč. dokladu o odeslání, předžalobní upomínka s dokladem o odeslání – po jejich zhodnocení dle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] [IČO] IČO, , uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal zaplatit spolu s dohodnutým příslušenstvím a poplatky celkovou částkou [částka] – příslušenství a poplatky ve výši [částka] představuje úrok ve výši 14,75 % ročně ve výši [částka] [částka] částka, za zpracování úvěru a částka [částka] za flexibilní splácení. Žalovaný se zavázal úvěr i s příslušenstvím a poplatky splatit splátkami [částka] týdně, poslední splátku měl uhradit [datum]. Žalobce částku [částka] poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však splatil pouze [částka]. Úvěr byl proto věřitelem zesplatněn k [datum]. Právní předchůdce žalobce jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne [datum] smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka žalovaného uvedená v Příloze č. [hodnota] „Seznam postoupených pohledávek“ této smlouvy postoupena na žalobce s účinností k témuž dni. Oznámení o postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně.
3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od [datum], zákona č. 89/2012 Sb., a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § 1879 a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce (resp. právní předchůdce žalobce) poskytl žalovanému částku [částka] dne [datum] na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu o úvěru (se smluvními podmínkami) a kartu klienta - žalovaného, z těchto důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce (resp. jeho právní předchůdce) úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by vůbec zjistil jakékoliv konkrétní údaje o poměrech žalovaného (zejména např. o pravidelných příjmech a výdajích) a především že by je verifikoval, jakkoliv ověřoval. Jelikož však žalovaný částku [částka] skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud vrátil žalobci pouze [částka], je povinen vydat žalobci zbytek poskytnuté částky, tedy [částka]. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne [datum]). Ohledně zbylých požadovaných částek - [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], dále ohledně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a ohledně úroku ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to protože nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení ([datum], den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně (sazba platná pro den počátku prodlení).
10. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a o.s.ř.; kdy právo na tuto náhradu náleží žalovanému, který byl v řízení (se zohledněním příslušenství) úspěšnější, avšak tomu žádné účelně vynaložené náklady s řízením nevznikly. Soud proto rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.
11. Nedoplatek soudního poplatku ve výši [částka] (výrok IV.) žalobkyni vznikl v důsledku nevydání elektronického platebního rozkazu z důvodu nutnosti posouzení splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného a tedy nutnosti nařízení soudního jednání ve věci; proto je třeba, aby žalobkyně v souladu s položkou 2 bod 2. - ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. b) – Sazebníku soudních poplatků doplatila soudní poplatek do částky [částka] (dosud bylo uhrazeno [částka]), tedy doplatila [částka].