Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši [částka] spolu s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši [částka], a to tak, že částku ve výši [částka] převedla dne [datum] na účet určený žalovaným, čímž došlo k čerpání úvěru. Zbývající částku ve výši [částka] převedla na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provizi. Žalovaný se v předmětné smlouvě zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky dle roční úrokové sazby uvedené ve smlouvě, tj. celkem částku [částka] v pravidelných 25 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy do každého 20. dne v měsíci na účet žalobkyně. První splátka byla splatná dne [datum]. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Dlužná částka tak činí zesplatněnou část jistiny ve výši [částka], neuhrazené dlužné splátky ve výši [částka] (které se skládají z dlužných úroků ve výši [částka] a dluhu na jistině ve výši [částka]), dále smluvní úrok, účelně vynaložené náklady za upomínky ve výši [částka], smluvní pokutu za opožděné splátky ve výši [částka] a smluvní pokutu 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši [částka]. Na dlužnou částku žalovaný přes zaslanou výzvu ničeho neuhradil. Ohledně úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřena před uzavřením smlouvy o úvěru, kdy žalovaný prokázal, že jeho příjmy jsou dostačující a úvěr ze smlouvy je schopen řádně splácet.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán; žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dle výpisu z obchodního rejstříku a výpisu ze seznamu poskytovatelů spotřebitelských úvěru je žalobkyně právnickou osobou oprávněnou poskytovat spotřebitelské úvěry. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a z e-mailu o schválení úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému standardní neúčelový úvěr ve výši [částka] a žalovaný se zavázal úvěr splácet ve 25 měsíčních splátkách po [částka], přičemž první splátka byla stanovena na den [datum]. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku [částka]. Žalobkyně měla převést částku [částka] z celkové výše spotřebitelského úvěru na účet zákazníka a částku [částka] na účet zprostředkovatele jako provize. Podle článku IV. bodu 1. písm. d) předmětné smlouvy bude úvěr (nebo jeho zbývající část) zesplatněn, pokud zákazník porušuje smlouvu o úvěru tím, že je v prodlení s placením jedné splátky nebo její části, a to po dobu delší než dva měsíce, kdy byl písemně vyzván k uhrazení této dlužné splátky. Neuhrazený zůstatek úvěru se stane splatným dnem následujícím po dni, kdy poskytovatel úvěru odeslal zákazníkovi oznámení o zesplatnění úvěru. Podle článku IV. bodu 2. písm. a), b) předmětné smlouvy se zákazník zavazuje, pro případ prodlení se zaplacením dohodnuté splátky úvěru či její části, zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky úvěru, a to za každý den prodlení, přičemž dlužnou splátkou úvěru se rozumí každá jednotlivá splátka nebo i její část, se kterou je zákazník v prodlení a po splatnosti. Dále se zákazník zavazuje, pro případ prodlení dle článku IV. bodu 2. předmětné smlouvy, zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, a to za každý den prodlení. Dle článku IV. bodu 2. písm. c) se zákazník zavazuje na každý jednotlivý případ, kdy se dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru, zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši [částka]. Poskytovatel úvěru může tuto smluvní pokutu uplatnit vůči zákazníkovi jen do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení zákazníka splatným (čl. IV. bod 1. předmětné smlouvy). Podle článku IV. bodu 2. písm. e) předmětné smlouvy jsou smluvní pokuty podle článku IV. bodu 2. písm. a) a b) splatné bez písemné výzvy poskytovatele vždy jednou měsíčně k poslednímu dni v měsíci, ve kterém nastalo prodlení. Výpisem z účtu byla prokázána tzv. verifikační platba ze dne [datum] ve výši [částka] za účelem uzavření smlouvy. Dále výpisem z účtu žalobkyně bylo prokázáno, že dne [datum] byla na účet žalovaného zaslána částka [částka] a na účet zprostředkovatele částka [částka]. Z předpisu úhrad, z upomínek ze dne [datum] a ze dne [datum] a z oznámení o zesplatnění ze dne [datum] včetně podacího lístku bylo zjištěno, že se žalovaný dostal do prodlení, a proto byl úvěr ke dni [datum] zesplatněn. V upomínkách byl žalovaný upozorněn na možnost zesplatnění úvěru i uložení smluvních pokut ve výši [částka] za každou opožděnou splátku. V oznámení o zesplatnění, která je současně předžalobní výzvou, byla dlužná částka vyčíslena ve výši [částka], smluvní pokuta ve výši [částka] a upomínací náklady ve výši [částka] s tím, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od odeslání této výzvy dne [datum]. Rovněž dle listiny Bonita smlouvy činí dlužná částka nesplaceného úvěru [částka].
4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, soud měl dispozici žalobkyní předložené listiny, a to posouzení úvěruschopnosti zákazníka včetně čestného prohlášení, výplatní pásky žalovaného, čestné prohlášení ohledně závazků spotřebitele, jeho výdajů a příjmů, výpis z evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí a OP žalovaného ve fotokopii, v nichž se uvádí, že žalovaný je svobodný, bydlí u své přítelkyně, kde náklady na bydlení činí [částka] měsíčně. Jiné výdaje neuvádí. Ačkoli žalovaný udával příjem z pracovního poměru ve výši [částka] měsíčně čistého, z výplatních pásek bylo zjištěno, že se jednalo o mimořádné odměny a plat žalovaného jinak činí [částka], resp. [částka] měsíčně hrubého. Dále jsou zde uvedeny srážky ve výši [částka] a [částka].
5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
6. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
15. Soud v této souvislosti vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci a následnou subsumaci skutkového stavu pod právní normu, jež má být na věc aplikována, pak jestliže ani po poučení soudem (§ 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.), resp. při absenci účastníka řízení na jednání, při kterém mu soud tudíž nemohl takové poučení poskytnout, zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o. s. ř. o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
16. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., v jakém směru má doplnit svá tvrzení a označit důkazy. Soud neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o. s. ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit.
18. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
19. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
20. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení včetně ustálené judikatury na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému reálně pouze částku [částka] dne [datum] na účet určený žalovaným, a to na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nutnost zkoumání této (ne)platnosti z úřední povinnosti přitom vyplývá též z aktuálního rozhodnutí SDEU (rozhodnutí SDEU „OPR-Finance“ ze dne [datum], věc C-679/18), a v tomto případě tedy spočívá v okolnosti, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, a ani tato skutečnost nevyplynula ze soudem provedených důkazů předložených žalobkyní, kdy je evidentní, že žalovaným udávané příjmy neodpovídají jeho reálným pravidelným výdělkům, současně nebyly uvedeny žádné pravidelné výdaje žalovaného na živobytí a provoz domácnosti. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy, které nebyly v dané věci zkoumány vůbec. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalovanému zbývá dostatečné množství volných prostředků na úvěr. Soudu je přitom z jeho rozhodovací činnosti známo, že v době sjednávání smlouvy měl žalovaný několik dalších závazků, kvůli nimž byl rovněž u zdejšího soudu žalován. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené „hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
21. Jelikož soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru, která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, a takto ji soud po právní stránce posoudil, absolutně neplatnou, a v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobkyni vydat. Vzhledem k tomu, že původní celková částka z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila [částka] a žalobkyně současně uvádí, že celkový zbylý dluh aktuálně činí [částka] (skládající se z dlužné jistiny a úroků), uhradil dosud žalovaný částku ve výši [částka]. Pakliže původní výše bezdůvodného obohacení činila poskytnutých [částka], na které dosud žalovaný uhradil uváděných [částka], činí zbylá výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat, částku ve výši [částka]. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky, a to ode dne [datum] do zaplacení, jelikož oznámení o zesplatnění dluhu obsahovalo výzvu žalobkyně k zaplacení do 10 dní od odeslání výzvy, ke kterému došlo dne [datum] (splatnost tedy nastala dnem [datum]). Lhůtu k plnění určil soud obecnou ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.
22. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ve výši [částka] spolu s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, soud ve výroku II. žalobu zamítl, neboť nemá oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je absolutně neplatná.
23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve výroku III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovaný měl ve věci převážný úspěch, avšak žádné náklady řízení mu nevznikly, a proto soud rozhodl, že nemá právo na jejich náhradu.