4 C 92/2026

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a konec kreditového skóre měl nastat dne [datum]. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese žalobkyně [Anonymizováno], žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru, po odsouhlasení smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, který žalovaný akceptoval a úvěr mu byl vyplacen dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka] převodem na bankovní účet. Žalovaný si dále zvolil volitelné služby, a to „klidné spaní“ za poplatek [částka], „Presto“ za poplatek [částka] a informační SMS Servis za poplatek ve výši [částka]. Žalovaný úvěr neuhradil řádně a včas, na dlužnou částku splatil pouze [částka]. Žalobkyně proto požadovala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a částku [částka] (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za prvních 90 dní prodlení).

2. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, a to jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zkontrolovány, a to včetně informací získaných prostřednictvím databází příslušných rejstříků (NRKI, BRKI, z centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík). Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovaným uzavřena smlouva.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a žalobkyně se z jednání omluvila, proto soud ve věci jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaný s žalobkyní podepsal distančním způsobem dne [datum] listinu s názvem smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru „[Anonymizováno] “, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše [částka]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu úvěru a poplatky za volitelné služby (ze smlouvy o revolvingovém úvěru, údajů pro poskytovateli úvěru, informací pro spotřebitele a všeobecných obchodních podmínek, předpisu denních splátek). Úvěr byl čerpán na účet žalovaného dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] v částce [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka] (z potvrzení o vyplacení úvěru). Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru dopisem ze dne [datum] (z výpovědi smlouvy). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala dne [datum] k úhradě dlužné částky řádnou předžalobní upomínkou (z předžalobní upomínky a podacího lístku).

5. Za účelem zjištění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy, soud provedl důkaz výpisem o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy a metodikou posuzování. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije se třemi osobami (z toho jedna je nepracující), průměrný čistý měsíční ověřený příjem žalovaného činí [částka], výdaje činí [částka] měsíčně na bydlení, [částka] na další nezbytné výdaje a [částka] na ostatní zbytné výdaje, dle propočtu rezerva pro výdaje činí [částka]. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Doklady, na základě kterých měl být ověřen příjem, či jiné důkazy nebyly soudu doloženy. V řízení nebylo prokázáno, jakou částku žalovaný na úvěr zaplatil.

6. Dále bylo zjištěno, že proti žalovanému jsou vedena další řízení o zaplacení pohledávek v různých výších a od různých společností (z výpisu zapsaných věcí vedených u Okresního soudu v Benešově proti žalovanému).

7. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména za a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř.). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován pak, jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2 o.s.ř.) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o.s.ř.) o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale výsledkem je ve sporném řízení rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a o.s.ř.).

11. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů a informace od spotřebitele jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření příjmů a výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

13. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, neboť žalobkyně se řádně nezabývala otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit. Jakým způsobem ověřila a na základě jakých podkladů úvěruschopnost žalobkyně zkoumala, není zřejmé. Soud nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o nutnosti nabídnout ke svým tvrzením důkazy s poučením, že nebudou nabídnuty důkazy anebo se nabídnutými důkazy tvrzené skutečnost neprokáže, posoudí soud nárok žalobkyně podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, protože žalobkyně se k jednání soudu nedostavila.

14. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, když žalobkyně nedoložila ničeho ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného (kromě informací od žalovaného), rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaný splatil na jistinu celkem [částka], kdy dne [datum] zaplatil částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. K tomuto žalobkyně ničeho nedokládá. Žalobkyně navíc hovoří o splacení na jistinu, čili z toho je patrno, že žalovaný prováděl platby, které byly započítány na jiné položky, což žalobkyně i uvádí (nejprve úhrada úroku, poplatků a následně jistiny), čemuž nasvědčuje i to, že u některých splátek je nepravděpodobné, že by tyto žalovaný prováděl ([částka], [částka], [částka]). Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala částku, jakou žalovaný zaplatil, není jasné, v jakém rozsahu se žalovaný obohatil na úkor žalobkyně, kdy tím, že se žalobkyně k jednání nedostavila, připravila se o dobrodiní poučení. Proto soud žalobu zamítl.

15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.