5 C 215/2025

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o [Anonymizováno] [Anonymizováno] úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva o [Anonymizováno] [Anonymizováno] úvěru“ nebo též jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a konec kreditového skóre měl nastat dne [datum]. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese žalobkyně www.[Anonymizováno].cz, žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru, po odsouhlasení smlouvy o spotřebitelském úvěru, zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, kterou žalovaný akceptoval a úvěr mu byl vyplacen dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka], a to vše převodem na bankovní účet. Žalovaný si dále zvolil volitelnou službu, a to službu „Klidné spaní“ za poplatek ve výši [částka]. Žalovaný splatil na jistinu celkem částku ve výši [částka]. Žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku na úvěru ode dne následujícího po splatnosti, tj. od [datum] do [datum], tedy pouze za prvních 90 dnů prodlení.

2. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to především nahlédnutím do databází vedených společností [Anonymizováno] [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, a to z informací o platebním účtu a transakcích žalovaného, z předložených výpisů z účtu a z výplatných pásek prokazující jeho pravidelný čistý měsíční příjem ve výši [částka]. Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovaným uzavřena smlouva. Žalobkyně se z ústního jednání omluvila.

3. Žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil, k věci se nijak nevyjádřil.

4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaný s žalobkyní podepsala distančním způsobem dne [datum] listinu s názvem smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] s postupným čerpáním, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše [částka]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu úvěru a poplatky za volitelné služby (ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], všeobecných obchodních podmínek, údajů o poskytovateli úvěru, informací pro spotřebitele a všeobecných obchodních podmínek, předpisu denních splátek). Úvěr byl čerpán na účet žalovaného dne [datum] ve výši [částka], téhož dne [datum] ještě ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka] (z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru dopisem ze dne [datum] (z výpovědi smlouvy). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala dne [datum] k úhradě dlužné částky řádnou předžalobní upomínkou (z předžalobní upomínky a podacího lístku).

5. Za účelem zjištění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy, soud provedl důkaz výpisem o posouzení úvěruschopnosti, ze kterého vyplývá, že výše čistého příjmu žalovaného činila [částka]. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je pět a víc členů ve společně hospodařící domácnosti, z toho jsou čtyři členové s příjmem a jeden člen domácnosti je nepracující. Průměrný ověřený čistý měsíční příjem žalovaného činil [částka] a výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným činí [částka]. Výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení činí [částka], výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí [částka], ostatní zbytné výdaje činí [částka] a další nezbytné výdaje žádné nemá. Dle propočtu rezerva pro výdaje činí [částka]. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Doklady, na základě kterých měl být ověřen příjem či jiné důkazy nebyly soudu doloženy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný poskytnutý úvěr, či jeho část, do dne jeho splatnosti, ale ani později, vrátil, žalovaný se tak dostal do prodlení se splněním dluhu.

6. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména za a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř.). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován pak, jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2 o.s.ř.) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o.s.ř.) o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale výsledkem je ve sporném řízení rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a o.s.ř.).

10. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

11. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení včetně ustálené judikatury na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši [částka] ([částka] + [částka] + [částka] + [částka]) na základě absolutně neplatné smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru (smlouva č. [hodnota]). Závěr o absolutní neplatnosti smluv ve smyslu § 588 o.z. ve spojení s § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nutnost zkoumání této (ne)platnosti z úřední povinnosti přitom vyplývá též z aktuálního rozhodnutí SDEU (rozhodnutí [Anonymizováno] “ ze dne [datum], věc [Anonymizováno]), a v tomto případě tedy spočívá v okolnosti, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěrů řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, a ani tato skutečnost nevyplynula ze soudem provedených důkazů předložených žalobkyní. Příjmy žalovaného nebyly žádným způsobem doloženy, stejně tak výdaje a náklady na bydlení, provoz domácnosti a na živobytí nebyly řádně zkoumány ani doloženy, přičemž udávané částky nemůžou odpovídat realitě. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy, které nebyly v dané věci zkoumány vůbec. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalovanému zbývá dostatečné množství volných prostředků na úvěr. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření příjmů a výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila nahlédnutím do databáze a z informací od žalovaného, není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které podklady se jedná.

13. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, neboť žalobkyně se řádně nezabývala otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit. Jakým způsobem a na základě jakých podkladů úvěruschopnost žalobkyně zkoumala a zda vůbec, není zřejmé. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o.z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zabýval se dále soud posouzením věci podle § 2991 o.z., zda u žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši [částka], a to v období od [datum] do [datum], přičemž žalobkyně neprokázala, kolik žalovaný na dlužnou částku skutečně celkem uhradil, čímž nedostála svým procesním povinnostem dle § 101 odst. 1 o.s.ř. a § 120 odst. 1 o.s.ř. a zároveň, tím že se nedostavila k ústnímu jednání, se zbavila možnosti být soudem poučena o potřebě doplnit tvrzení a označit důkazy. Soud tak nemohl věc posoudit a rozhodnout ani podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, protože žalobkyně netvrdila a neprokázala, jaká částka byla placena. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému v souvislosti s tímto sporem žádné náklady řízení nevznikly, ani je nepožadoval.

15. Výrokem III. tohoto rozsudku byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice k rukám Okresního soudu v Benešově doplatek soudního poplatku ve výši [částka] podle položky 2 bod 2. ve spojení s položkou 1 bod 1. písm. a) sazebníku poplatků – přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť soud vzhledem k výši úvěru, jeho délce a výši poplatku za poskytnutí úvěru ve věci nevydal platební rozkaz a pokračoval v řízení, přičemž žalobkyně doposud uhradila na soudní poplatek (ve výši [částka]) pouze částku [částka].