Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka],s 12,00 % ročním úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení,to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá, co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a dále z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit soudní poplatek z návrhu ve výši [částka] na účet Okresního soudu v Benešově ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
1. Dne [datum] podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba].., IČ [IČO], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], a který se zavázal vrátit nejpozději do [datum]. Úvěr byl žalovanému poskytnut nabankovní účet č. [č. účtu], ale do dne splatnosti poskytnuté peněžní prostředky s poplatky ve výši 7 644,70 nevrátil. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr poté, co prověřila její schopnost splácet úvěr, pohledávku postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení ze dne [datum]. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu jak právním předchůdcem žalobkyně, tak i žalobkyní. Žalobkyně se po žalovaném domáhá úhrady nesplacené jistiny ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % od [datum] do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byla soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] uzavřel dne [datum] s žalovaným prostřednictvím webové stránky smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který měl být splacen nejpozději dne [datum], k jehož zaplacení se žalovaný zavázal včetně poplatku ve výši [částka] (ze smlouvy o úvěru). Dále má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně zaslal dne [datum] na účet žalovaného částku [částka], přičemž tento úvěr neuhradil řádně a včas. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo v souladu s podmínkami smlouvy právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně příloh, z oznámení o postoupení včetně podacího archu). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky výzvou ze dne15. 3. 2025 (z předžalobní výzvy k úhradě a podacího lístku). V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný poskytnutý úvěr či jeho část do dne jeho splatnosti, ale ani později, vrátil, žalovaný se tak dostal do prodlení se splněním dluhu. S žalobkyní předložených důkazů nevyplývá, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V žalobě žalobkyně pouze uvedla, že smlouva byla uzavřena po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, přičemž vycházela z dostupných veřejných registrů, avšak k prokázání tohoto tvrzení nenavrhla a nepředložila žádné důkazy.
4. Při právním posouzení věci soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný smlouvu o úvěru uzavřel jako spotřebitel. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
5. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne [datum] podepsaná mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně a s odbornou péčí zkoumala.
7. K posouzení neplatnosti smlouvy soud uvádí, že povinnost zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele stanovil již zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný a účinný do [datum], přičemž následkem nesplnění této povinnosti byla absolutní neplatnost smlouvy. Samotným jazykovým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, by sice bylo možné dovodit, že podle platné úpravy se jedná pouze o neplatnost relativní, smysl a účel zákona a historický vývoj v oblasti spotřebitelských úvěrů směřující ke stále větší ochraně spotřebitele tomu však neodpovídá, o čemž svědčí i vývoj dosavadní judikatury. Soud přitom odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], dle něhož „ v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele“ Soud proto neplatnost uvedenou v § 87 odst. 1 ZoSÚ, k níž v důsledku porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dochází, posoudil jako absolutní a při právním posouzení věci k ní přihlédl z úřední povinnosti.
8. Po provedeném dokazování s ohledem na výše uvedenou právní úpravu a judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je neplatná, neboť právní předchůdce žalobkyně se řádně nezabývala otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně k prokázání této skutečnosti nedpložila žádné důkazy. Jakým způsobem a na základě jakých podkladů úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně zkoumala a zda vůbec, není zřejmé. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř., v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neměl možnost odročit jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku [částka], jedná se v této částce na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které by měl věřiteli vydat. Za této situace vznikl žalobkyni nárok na zaplacení žalované dlužné částky, přičemž soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Lhůtu k plnění určil soud obecnou ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.
9. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroků z prodlení požadovaných za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné.
10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, náhradu nákladů nepožadoval a ani mu v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
11. Vzhledem k tomu, že ve věci nemohl být vydán elektronický platební rozkaz, nečiní soudní poplatek částku [částka] podle pol. 2 bod 1.b) z.č. 549/1991 Sb. ale podle položky 1 bod 1a) částku [částka], soud tedy uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.