Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka],s 11,50 % ročním úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení,to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna doplatit soudní poplatek ve výši [částka] na účet Okresního soudu v Benešově.
Odůvodnění
1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a se smluvní pokutou ve výši [částka]. Uvedla, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše [částka] s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím, přičemž první splátka byla splatná dne [datum] a konec kreditového rámce měl nastat dne [datum]. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese žalobkyně www.flexifin.cz, žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru, po odsouhlasení smlouvy o spotřebitelském úvěru zaslal žádost o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy, který žalovaný akceptoval a úvěr mu byl vyplacen dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a [částka] a dne [datum] ve výši [částka] převody na bankovní účet. Žalovaný úvěr neuhradil řádně a včas. Celkem uhradil pouze [částka]. Žalobkyně proto požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze zůstatku na úvěru ode dne následujícího po splatnosti, tj. od [datum] do [datum], tedy pouze za prvních 90 dnů prodlení.
2. Žalobkyně dále uvedla, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, a to jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Poskytnuté informace byly zkontrolovány, a to včetně informací získaných prostřednictvím databází příslušných rejstříků (NRKI, BRKI, z centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, výpis z registru hledaných osob, z registru politicky aktivních osob, registru neplatných dokladů, interního registru historie klienta). Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovaným uzavřena smlouva.
3. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, přestože byl soudem řádně a včas předvolán.
4. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaný s žalobkyní podepsal distančním způsobem dne [datum] listinu s názvem smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše [částka]. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu úvěru v denních splátkách a poplatky za volitelné služby (ze smlouvy o revolvingovém úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek, z informací pro spotřebitele, z předpisu splátek). Úvěr byl čerpán na účet žalovaného dne [datum] ve výši [částka], dne [datum] ve výši [částka] a [částka] a dne [datum] ve výši [částka], přičemž žalobkyně prověřila totožnost žalovaného (z potvrzení o vyplacení úvěru, z potvrzení o totožnosti náhledem do bankovního účtu). Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, a proto žalobkyně vypověděla smlouvu o úvěru emailem ze dne [datum] a vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu (z výpovědi smlouvy). Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky řádnou předžalobní upomínkou ze dne [datum] (z předžalobní upomínky a podacího lístku). Žalovaný uhradil [částka].
5. Za účelem zjištění, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy, soud provedl důkaz výpisem o posouzení úvěruschopnosti, výpisem o identifikovaných příjmech a filozofií posuzování, z nichž se podává, že ověřený příjem žalovaného měl činit [částka] a jim tvrzený příjem [částka]. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaný uvedl, že žije v domácnosti se 3 osobami, s uváděným příjmem měly hospodařit osoby 2, výdaje na jiné úvěry [částka], výdaje na bydlení uváděl [částka], ostatní nezbytné výdaje uvedl [částka], dle propočtu žalobkyně tak disponibilní příjem činil [částka]. Posouzení úvěruschopnosti bylo vyhodnoceno jako úspěšné. Doklady, na základě kterých měl být ověřen příjem, či jiné důkazy nebyly soudu doloženy. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neměl možnost odročit jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
6. Při právním posouzení věci soud vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.). Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle § 87 odst. 3 ZoSÚ pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť způsob, jakým žalobkyně popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit.
10. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757] uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí [Anonymizováno] uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. [spisová značka], podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
11. Pokud žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila nahlédnutím do databáze a z informací od žalovaného, není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které podklady se jedná. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá absence řádného ověření příjmů a výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zabýval se dále soud posouzením věci podle § 2991 o. z., zda u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku [částka]. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uhradil na úvěr celkově částku [částka]. Soud proto rozhodl o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni ve výši [částka] s úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně žalovaného řádně vyzvala k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, jelikož nemá oporu ani v zákoně, ani ve smlouvě, která byla shledána absolutně neplatnou.
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměrně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.
14. Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově, doplatek soudního poplatku ve výši [částka] podle Položky č. [hodnota] odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, neboť žalobkyně uhradila za návrh na zahájení řízení pouze částku [částka], přičemž výše soudního poplatku je stanovena částkou [částka]. Z tohoto důvodu jí byla uložena povinnost uhradit doplatek ve výši [částka], a to do 3 dnů od doručení tohoto rozsudku.