Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

6 C 5/2026

Soud: Okresní soud v BenešověDatum rozhodnutí: 13. 10. 2026Č. j.: 6 C 5/2026-53Samosoudkyně: Mgr. Štěpánka BrožováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 20. 11. 2026Předmět řízení: o zaplacení 150 606 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSBN:2026:6.C.5.2026.1
náklady řízeníprávnická osobadokazovánísmlouva o úvěrunáhrada nákladůzastavení exekuce / výkonu rozhodnutíobchodní rejstřík
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 21. 11. 2026 máme 605 660 z 616 458 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (56) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši [částka] k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta, se sídlem v Brně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno] na nákup zboží u prodejce. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného odborníky žalobkyně, kteří v rámci kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují, zda má jiné úvěry, jak je hradí, žadatele prověřuje v dostupných rejstřících (SOLUS, BRKI). Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve 48 měsíčních splátkách po [částka], celkem se zavázal zaplatit částku [částka]. Součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobkyně. Žalovaný úvěr řádně a včas nehradil, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovaný do dne zesplatnění uhradil částku [částka]. Žalobkyně si nárokuje poplatek za 2 upomínky po [částka], celkem [částka]. Dále si žalobkyně nárokuje částku [částka] – náklady na vymáhání žalobkyně. Na předžalobní upomínku žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, přestože byla řádně a včas předvolána.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku, jejímž předmětem činnosti je mimo jiné poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů (z výpisu z obchodního rejstříku). Dne [datum] žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit společně s poplatky a úroky dle Sazebníku (ze smlouvy o úvěru včetně úvěrových podmínek, z formuláře pro standardní informace, z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný na úvěr uhradil [částka] (z výpisu čerpání, splátek a úhrad a saldokonta úvěrové smlouvy). Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s jednotlivými úhradami splátek, žalobkyně ho vyzýval k úhradě dlužné částky včetně sankcí a nákladů vzniklých z prodlení. Nakonec žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu dne [datum] (z výzvy před zesplatněním včetně podacího archu). Následně žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalovanému předžalobní upomínku, na kterou žalovaný nereagoval (z předžalobní upomínky včetně podacího archu).

4. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, matriční list klienta a úvěrovou zprávu. Soud zjistil, že žalovaný žalobkyni sdělil, že je svobodný, bezdětný, zaměstnaný s měsíčním příjmem [částka], má náklady na domácnost [částka] měsíčně. V dostupných rejstřících neměl žalovaný dle žalobkyně žádný negativní záznam. Další důkazy soudu předloženy nebyly, a to ani po písemné výzvě a poučení.

5. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit.

13. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

14. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“

15. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta, ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je dovozována úvěruschopnost žalované, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

16. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru č. [Anonymizováno], která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, absolutně neplatnou, je žalovaný povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z., tj. částku, o níž se na úkor žalobkyně obohatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud na čerpanou částku ve výši [částka] uhradil pouze částku [částka], je povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši [částka]. Ohledně této částky soud žalobě ve výroku I. vyhověl a žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z uvedené částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění předmětného bezdůvodného obohacení před tímto datem.

17. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. rozsudku zamítl, neboť uplatněný nárok nemá oporu v zákoně a ani ve smlouvě, neboť ta je absolutně neplatná.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že náleží žalobkyni, a to v rozsahu, v němž měla ve věci úspěch za současného zohlednění úspěchu žalované. Soud tak uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku [částka]. Při úplném úspěchu ve věci by žalobkyni náležela částka [částka]. Tato částka pak sestává ze soudního poplatku ve výši [částka], a dále z odměny advokáta za 4 úkony právní služby podle § 14b odst. 1 ve spojení s § 11 advokátního tarifu (příprava a převzetí právního zastoupení, žaloba, výzva k plnění, a účast při jednání dne [datum]), přičemž odměna za jeden úkon činí částku [částka], tj. celkem [částka]. K odměně advokáta dále soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů za 4 úkony po [částka], celkem [částka], dle § 14b odst. 6 advokátního tarifu. K těmto nákladům pak náleží náhrada cestovních výdajů za cestu k ústnímu jednání dne [datum] z [adresa] a zpět podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši [částka] (celkem cesta 120 km vykonaná osobním automobilem tovární značky Volkswagen, RZ: [SPZ], při průměrné spotřebě nafty 5,0 l na 100 km, ceně nafty [částka] /l, sazbě [částka] /km) a dále náhrada za ztrátu času v počtu čtyř půlhodin po [částka], celkem [částka], podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Žalobkyni dále náleží náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty (z odměny, paušální náhrady hotových výdajů) ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 o. s. ř., jejímž je advokát žalobkyně plátcem. Žalobkyně byla ve věci úspěšná ohledně částky [částka], což (po kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodnutí) představuje 68,50 % žalovaného nároku. Tento úspěch je pak nutné ponížit o úspěch žalovaného v rozsahu 31,50 %. Žalobkyni tak náleží 37 % z částky [částka], což činí [částka]. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku. Při výpočtu poměrné náhrady nákladů řízení soud vycházel nejen z přiznané peněžité pohledávky, ale i z požadovaného kapitalizovaného příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací