Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši [částka] se zákonným úkonem z prodlení ve výši 12% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení z částky [částka], se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Dne [datum] podala žalobkyně ke zdejšímu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalovanému na základě jeho žádosti poskytla úvěr ve výši [částka], který byl sjednán na 24 měsíců. Smlouvu uzavřel prostřednictvím internetových stránek společnosti [právnická osoba]. [Anonymizováno].cz. Úvěruschopnost žalovaného byla kromě jiného posouzena prostřednictvím registru [Anonymizováno] a [Anonymizováno], registru solus, lustrací v exekučním rejstříku a insolvenčním rejstříku. Totožnost žalovaného byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši [částka] z jeho bankovního účtu a kopií jeho občanského průkazu. Dne [datum] byla žalovanému zaslaná na jeho účet částka [částka]. Žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši [částka]. Sjednány byly také další volitelné služby, a to poplatek za expres výplatu ve výši [částka]. Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem, za které je účtován poplatek ve výši minimálně [částka]. Dále si žalovaný prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. desetiprocentním odkladem, za který je účtován poplatek ve výši [částka]. Ve smlouvě byla sjednána sankce, a to smluvní pokuta a náklady úvěru, a to účelně vynaložené náklady. Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení dlužné částky [částka], sestávající z neuhrazené jistiny ve výši [částka], úroků v celkové výši [částka], účelně vynaložených nákladů v celkové výši [částka] a smluvních pokut ve výši [částka]. Žalovaný uhradil celkem [částka].
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: z úvěrové smlouvy, předsmluvními informacemi, z výzvy před zesplatněním, z výzvy ke splacení celého úvěru včetně podacího archu, výpisem z bankovního účtu, opisem výpisu placení smlouvy, splátkovým kalendářem, sazebníkem poplatků a kopií občanského průkazu žalovaného, vzal soud za prokázané, že účastníci podepsali dne [datum] smlouvu o úvěru, a to elektronickou cestou, kdy žalovaný potvrdil text smlouvy odesláním potvrzovací platby [částka] a odesláním kopie občanského průkazu. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka] splatný ve 30 dnech od poskytnutí úvěru. Sjednány byly také další volitelné služby, a to poplatek za expres výplatu ve výši [částka]. Žalovaný si prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem, za které je účtován poplatek ve výši alespoň [částka] a dále si prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. desetiprocentním odkladem, za který je účtován poplatek ve výši [částka]. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta a účelně vynaložené náklady.
4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný čerpal úvěr ve výši [částka]. Do dnešního dne žalovaný uhradil pouze částku [částka].
5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 stejného ustanovení pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 stejného ustanovení platí, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 stejného ustanovení pak platí, že změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neoznačila a nepředložila žádné důkazy. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala.
11. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že tyto registry prověřila „vedle ostatního“ není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které „ostatní“ podklady se jedná. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka]. Jelikož žalovaný na tuto částku žalobkyni zaplatil pouze [částka], má povinnost žalobkyni vydat částku ve výši [částka] jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně smluvní pokuty a dalších nároků, které mají oporu v neplatné smlouvě.
13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému se právo na jejich náhradu nepřiznává, ačkoli byl procesně úspěšnější, žádné náklady řízení mu dle obsahu spisu nevznikly.