Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku pohledávku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí částku [částka] (nesplacenou jistinu) s příslušenstvím (kapitalizovaným smluvním úrokem v částce [částka], smluvním úrokem při úrokové sazbě 10,10 % ročně z nesplacené jistiny za období od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce [částka] a zákonným úrokem z prodlení při úrokové sazbě 12,00 % ročně z nesplacené jistiny za období od [datum] do zaplacení) a nahradit jí náklady řízení. Uvedeného se domáhala z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., a žalovanou, jelikož žalovaná své povinnosti ze smlouvy neplnila řádně a včas, na jistinu uhradila celkem pouze [částka].Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila a k jednání soudu se bez omluvy nedostavila.Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], a žalovaná podepsaly dne [datum] prostřednictvím elektronických prostředků písemnost s nadpisem „[Anonymizováno] “, na základě které žalovaná obdržela od zmíněné společnosti bezhotovostně peněžní prostředky ve výši [částka]. Obdržené prostředky měla žalovaná vrátit spolu s úrokem při úrokové sazbě 10,10 % ročně ve 12 měsíčních splátkách po [částka] (poslední splátka byla [částka]). Společnost [právnická osoba]. a žalobkyně podepsaly dne [datum], respektive [datum] listinu s nadpisem „Smlouva o postoupení pohledávek“, jejíž přílohou byl seznam obsahující mimo jiné kolonku s číslem smlouvy [Anonymizováno].Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), u obou z jejich účinného znění ke dni uzavření smlouvy. Soud věc posoudil podle § 2395, § 1879 a § 1970 o. z. a podle § 2 odst. 1, § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. (a vznikl tak mezi nimi závazek v podobě spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tato smlouva je však absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť před jejím uzavřením nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. Žalobkyně, které byla od společnosti [právnická osoba]. podle § 1879 o. z. postoupena pohledávka vyplývající ze zmíněné smlouvy o úvěru, v průběhu řízení neprokázala, že by úvěruschopnost žalované její právní předchůdkyně zkoumala řádně. Její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalované zkoumala pouze na základě informací od ní získaných, a to jejich porovnáním s údaji z příslušných databází. Soud upozorňuje, že takový způsob zkoumání úvěruschopnosti nemůže v žádném případě obstát, neboť se nelze při zkoumání úvěruschopnosti spoléhat pouze na tvrzení žadatele o úvěr, ostatně již z lustrace žalované v BRKI/NRKI bylo zřejmé, že žalovaná byla zatížena splátkami jiných úvěrů v řádu tisíců Kč měsíčně, tato skutečnost tak pro právní předchůdkyni žalobkyně měla být dostatečným impulzem, aby zejména výdaje žalované prověřila o to důkladněji.Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, rozhodoval podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru o vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jako jistinu [částka], a jelikož žalovaná žalobkyni uhradila pouze [částka] (dle tvrzení žalobkyně), má povinnost vydat žalobkyni zbylou část jistiny úvěru v částce [částka]. Nadto lze uvést, že bylo na žalované, aby prokázala, že právní předchůdkyni žalobkyně, popřípadě žalobkyni plnila jinak, případně aby vyvrátila tvrzení žalobkyně o vzniku pohledávky, žalovaná se nicméně svou pasivitou v řízení sama zbavila práva být soudem poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. při úrokové sazbě 11,50 % ročně podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z částky [částka], a to ode dne následujícího po doručení návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalované (v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění dluhu, vrácení poskytnuté jistiny, před tímto datem, ostatně ani nebylo prokázáno, že by vyzvala žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby, žalovaná se tak o postoupení dozvěděla nejpozději právě doručením návrhu na vydání EPR) do dne zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť měla oporu v absolutně neplatné smlouvě.O nákladech řízení soud rozhodl podle § 150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť přestože byla žalobkyně ve věci procesně úspěšnější a obecně by měla podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na jejich náhradu, existovaly zde důvody zvláštního zřetele hodné. Žalobkyně totiž na počátku roku 2026 podala proti žalované řadu obdobných bagatelních žalob (návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu), ačkoli mohla své peněžité pohledávky uplatnit vůči ní v rámci žaloby jediné, podáváním jednotlivých žalob tak neúčelně vynakládala prostředky za nadbytečné právní zastoupení a soudní poplatky.