Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku pohledávku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení pohledávky kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka], pohledávky ve výši [částka], pohledávky ve výši [částka] a pohledávky ve výši [částka] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhala toho, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], IČ [IČO], uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota] ve znění smlouvy o úvěru ze dne [datum], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši [částka], který se zavázala vrátit spolu s příslušenstvím do [datum]. Smlouva o úvěru byla uzavřena v elektronické podobě (online) tzv. verifikační platbou, tedy tím, že žalovaná provedla verifikační platbu ze svého účtu na účet právní předchůdkyně žalobkyně, čímž souhlasila s uzavřením smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované a následně úvěr žalované poskytla tak, že částku [částka] zaslala na účet, ze kterého byla odeslána verifikační platba. Žalovaná však úvěr neuhradila řádně a včas, čímž jí vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, dle podmínek smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Ode dne postoupení pohledávky žalovaná na svůj dluh ničeho neuhradila a na předžalobní upomínku ze dne [datum] nereagovala. Žalobkyně v žalobě ohledně ověřování úvěruschopnosti žalované uvedla pouze to, že právní předchůdkyně žalobkyně nahlížela do příslušných registrů, tedy do insolvenčního rejstříku, bankovního registru klientských informací a nebankovního registru klientských informací.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Ze smlouvy o úvěru, obchodních podmínek a verifikační platby bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne [datum] smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které se původně společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované částku [částka] a žalovaná se ji zavázala splatit celkovou částkou [částka] do dne [datum]. Z výpisů z účtu – čerpání úvěru vyplynulo, že žalobkyně žalované zaslala dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]. Smlouvou o postoupení pohledávek včetně potvrzení o úplatě bylo prokázáno, že žalobkyně a společnost [právnická osoba] uzavřely mezi sebou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání vyplynulo, že společnost [právnická osoba] zaslala žalované oznámení ze dne [datum] o postoupení předmětné pohledávky žalobkyni. Z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovanou ke splacení dluhu před podáním žaloby.
4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
5. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. [hodnota], uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne [datum], je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit. Žalobkyně v žalobě neuvedla žádná tvrzení ohledně toho, zda a případně jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalované. Pouhé tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyně lustrovala žalovanou v příslušných registrech, nemůže v žádném případě obstát.
11. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
12. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. [Anonymizováno]; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
13. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení včetně ustálené judikatury na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši [částka] na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva č. [hodnota]). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nutnost zkoumání této (ne)platnosti z úřední povinnosti přitom vyplývá též z aktuálního rozhodnutí SDEU (rozhodnutí SDEU „OPR-Finance“ ze dne [datum], věc [Anonymizováno]), a v tomto případě tedy spočívá v okolnosti, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěrů řádně prověřovala úvěruschopnost žalované, a ani tato skutečnost nevyplynula ze soudem provedených důkazů předložených žalobkyní. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy, které nebyly v dané věci zkoumány vůbec. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření příjmů a výdajů žalované ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
14. V daném případě vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy úvěru finanční prostředky v celkové výši [částka]. Smlouvu však soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou, protože žalobkyně neprokázala, že by dostatečně a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované předmětný úvěr splácet. V tomto směru tedy neunesla břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno (viz nález Ústavního soudu [Anonymizováno]). S ohledem na znění ustanovení § 9 předchozího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru při zohlednění pouze jazykového výkladu nové právní úpravy účinné od [datum] obsažené v § 86 a § 87 z.č. 257/2016 Sb. a s ohledem na smysl i účel tohoto zákona je na místě posoudit neplatnost smlouvy o úvěru jako absolutní (ex offo). Jestliže věřitel plnil na základě neplatné smlouvy, má nárok na vrácení toho, o co se dlužník na jeho úkor obohatil. Žalovaná na svůj dluh řádně nehradila a zbývá jí tedy uhradit částku [částka], proto soud žalobě v této části vyhověl. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Lhůtu k plnění určil soud obecnou ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.
15. Ve zbylé části soud žalobu zamítl, a to včetně úroků a smluvní pokuty, které měly oporu v neplatné smlouvě, a úroků z prodlení, které byly požadovány za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že náleží žalobkyni, a to v rozsahu, v němž měla ve věci úspěch za současného zohlednění úspěchu žalované. Soud tak uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku [částka]. Při úplném úspěchu ve věci by žalobkyni náležela částka [částka]. Tato částka pak sestává ze soudního poplatku ve výši [částka], a dále z odměny advokáta za 3 úkony právní služby podle § 14b odst. 1 písm. c), bod 2. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) (příprava a převzetí právního zastoupení, žaloba, výzva k plnění) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do [datum] (dále jen „advokátní tarif“), přičemž odměna za jeden úkon činí částku [částka]. K odměně advokáta dále soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů za 3 úkony po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Dále soud přiznal odměnu advokáta za 1 úkon právní služby podle § 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) (účast u jednání dne [datum]) advokátního tarifu ve znění účinném od [datum], přičemž odměna za jeden úkon činí [částka]. K této odměně advokáta dále soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon ve výši [částka] dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]. K těmto nákladům pak náleží náhrada cestovních výdajů za cestu k ústnímu jednání dne [datum] z [adresa] a zpět podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši [částka] (celkem cesta 292 km vykonaná osobním automobilem tovární značky [Anonymizováno], RZ: [SPZ], při průměrné spotřebě benzinu 10,73 l na 100 km, ceně benzinu [částka] /l, sazbě [částka] /km), dále náhrada za ztrátu času v počtu šesti půlhodin po [částka], celkem [částka], podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Žalobkyni dále náleží náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty (z odměny, paušální náhrady hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas) ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 o. s. ř., jejímž je advokát žalobkyně plátcem. Žalobkyně byla ve věci úspěšná ohledně částky [částka], což představuje 69 % žalované jistiny. Tento úspěch je pak nutné ponížit o úspěch žalované v rozsahu 31 %. Žalobkyni tak náleží 38 % z částky [částka], což činí [částka] po zaokrouhlení. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.