Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku pohledávku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka], s úrokem ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení z částky [částka], se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Dne [datum] podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V odůvodnění žaloby uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [Anonymizováno], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka] na nákup zboží u prodejce s roční úrokovou sazbou ve výši 19,432501 % ročně. Žalovaný se zavázal svůj úvěr v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka], splatnost poslední splátky byla určena na den [datum]. Žalovaný se zavázal uhradit celkem částku [částka]. Před uzavřením smlouvy byla prověřena úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení a nahlíží do externích úvěrových registrů. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil pouze částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a dle podmínek smlouvy úvěr zesplatnila a požadovala jeho okamžité zaplacení. Úvěr byl zesplatněn ke dni [datum] a dopisem ze dne [datum] byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru. Žalovaný na tuto výzvu ani následnou předžalobní upomínku nereagoval a na dlužnou částku dále nic neuhradil. Na účet pohledávky byla přijata celkem částka [částka]. Žalobkyně se po žalovaném domáhá uhrazení částky [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka] od [datum] do [datum], úrok ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka] od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Doplnila, že úvěruschopnost byla řádně posouzena s tím, že byl žalovaný úvěruschopný. V případě, že by soud dospěl k závěru, že nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, měl by žalovaný žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení ve výši [částka].
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] úvěrovou smlouvu č. [Anonymizováno]. V souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který se zavázal hradit v 84 měsíčních splátkách po [částka]. Úvěr čerpal dne [datum]. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaný úvěr řádně nesplácel a dostal se s úhradou do prodlení. Na výzvy k úhradě splátek žalovaný nereagoval, a proto žalobkyně úvěr zesplatnila v souladu s úvěrovými podmínkami ke dni [datum] a vyzvala žalovaného dopisem ze dne [datum] ke splacení celého úvěru. Z obsahu spisu i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný žalobkyni uhradil částku [částka]. To vše má soud za prokázané z úvěrové smlouvy, včetně úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výpisem čerpání a splátek, výzvy k zaplacení úvěru, včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu. Dále soud provedl důkaz výpočtem MMS, ze kterého vyplývá, že žalovaný má měsíční příjem ze zaměstnání ve výši [částka], bydlí u rodičů a nemá žádnou vyživovací povinnost. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalovaný nehradí sjednané splátky. Z matričního listu soud zjistil, že je zaměstnaný na dobu neurčitou s příjmem [částka], jeho měsíční výdaje dosahují na částku [částka]. Z výpisu účtu žalovaného vyplynulo, že měl příjem ze zaměstnání vyšší, a to kolem [částka], za nájem však hradil částkou [částka], nicméně ze zkoumaných měsíců je zřejmé, že žalovaný byl s konečným zůstatkem v mínusu. Žalovaný měl i další výdaje na živobytí a zároveň z výpisu z účtu vyplynulo, že splácí i jiný úvěr.
4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 o.z. pak lze při peněžité půjčce ujednat úroky.
5. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
8. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
9. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum] je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, v žalobě toto ani nijak netvrdila.
10. K otázce zkoumání úvěruschopnosti dále soud v podrobnostech uvádí, že samotný formulář „žádost o zápůjčku“ vyplněný a podepsaný žadatelem, byť je v něm potvrzeno předložení listin, je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů nedostatečná a řádné zkoumání úvěruschopnosti (tj. podklady apod.) z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
11. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. [adresa] gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno: „[s]tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, rozhodoval podle § 2991 o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka]. Jelikož žalovaný na tuto částku žalobkyni zaplatil pouze [částka], má povinnost žalobkyni vydat částku ve výši [částka] jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně dalších požadovaných nároků, neboť mají oporu v neplatné smlouvě.
13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému se právo na jejich náhradu nepřiznává, ačkoli byl procesně úspěšnější, žádné náklady řízení mu dle obsahu spisu nevznikly.