Výrok
I. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jí částku [částka] (z toho jistina představovala [částka], poplatek za poskytnutí úvěru [částka] a poplatek za expresní projednání žádosti [částka]) s příslušenstvím (kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení v částce [částka] a zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení) a nahradit jí náklady řízení. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka]. Úvěr měl být splacen nejpozději dne [datum], avšak žalovaný úvěr do zmíněného dne nesplatil, a tudíž se dostal do prodlení. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.
2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť čerpané prostředky nesloužily k podnikání, nýbrž výhradně k soukromým účelům, zejména splácení jiných osobních závazků. Žalovaný byl proto v postavení spotřebitele, žalobkyně však nezkoumala jeho úvěruschopnost a využitím formální evidence IČO obešla zákon o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uvedl, že mezi ním a žalobkyní bylo uzavřeno postupně více smluv. V době poskytnutí tohoto úvěru pracoval jako kurýr pro přepravní společnost, úvěry mu nikdy nebyly poskytovány v souvislosti s podnikáním, byly zaslány na jeho soukromý účet a použity pro jeho soukromou potřebu. Celkově od žalobkyně načerpal [částka], a ještě před zahájením tohoto řízení tuto jistinu vrátil. S žalobkyní chtěl situaci řešit, ta s ním však odmítla komunikovat.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Ze smlouvy o úvěru zjistil, že žalovaný a žalobkyně podepsali dne [datum] prostřednictvím elektronických prostředků listinu s nadpisem „smlouva o úvěru“, na základě které mohl žalovaný od žalobkyně obdržet bezhotovostně peněžní prostředky ve výši [částka]. Obdržené prostředky měl žalovaný vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru odpovídajícím 35 % z poskytnutých prostředků, tedy ve výši [částka] a poplatkem za expresní projednání žádosti ve výši [částka], a to do 30 dnů ode dne poskytnutí prostředků. Součástí ujednání byl rovněž smluvní úrok z prodlení ve výši 1,3 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně pak 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Z potvrzení o platbě [částka] soud dále zjistil, že dne [datum] byla zaslána na bankovní účet žalovaného, jehož číslo bylo uvedeno v listině „smlouva o úvěru“, platba ve výši [částka].
4. Z potvrzení o odchozí platbě soud dále zjistil, že z bankovního účtu žalovaného byla dne [datum] odeslána platba na bankovní účet žalobkyně, respektive na bankovní účet uvedený v listině „smlouva o úvěru“ jako účet určený pro vrácení peněžních prostředků, a to s uvedením příslušného variabilního symbolu. Z přehledu vyhledaných plateb soud dále zjistil, že v období od [datum] do [datum] bylo z bankovního účtu žalovaného odesláno na bankovní účet žalobkyně celkem [částka], identickou částku pak představovaly i příchozí platby z bankovního účtu žalobkyně.
5. Z posouzení úvěruschopnosti soud dále zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému pracovala s informacemi, že má příjem [částka], a že v posledních 3 měsících měl příjem mezi 3 650 až [částka]. Ohledně výdajů žalovaného vycházela z informací, že má běžné výdaje [částka], na ubytování [částka] a na splátky jiných úvěrů [částka]. U všech příjmů a výdajů se zjevně mělo jednat o měsíční periodicitu. Lustrace v CEE a ISIR vykazovala 0 aktivních záznamů. Účelem poskytnutí úvěru měla být expanze podnikání. Z výpisů z účtu žalovaného soud dále zjistil, že v období od [datum] do [datum] měl žalovaný na bankovním účtu konečné zůstatky ke konci kalendářních měsíců obvykle v řádu několika desítek až stovek Kč, pokud měl ojediněle konečný zůstatek vyšší, bylo to zapříčiněno poskytnutím peněžních prostředků od různých společností včetně žalobkyně. Poskytování peněžních prostředků žalovanému pak pokračovalo i v prosinci 2025, což je zřejmé z výpisu z běžného účtu žalovaného.
6. Z předžalobní výzvy a potvrzení o podání zásilky soud dále zjistil, že žalovanému byl dne [datum] zaslán dopis, ve kterém ho zástupce žalobkyně vyzval k uhrazení částky [částka]. Dluh dle dopisu měl vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum].
7. Ze všeobecných obchodních podmínek, zásad ochrany osobních údajů, ceníku, oznámení o zahájení řízení před finančním arbitrem, oznámení o neplatnosti úroku, přehledu komunikace mezi účastníky a dokladu o předání k vymáhání inkasní agentuře soud nezjistil ničeho významného pro rozhodnutí v této věci.
8. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), u obou z jejich účinného znění ke dni uzavření smlouvy.
9. Podle § 2395 o. z. Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
12. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
13. Soud věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. (a vznikl tak mezi nimi závazek v podobě spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Soud se ztotožnil s námitkou žalovaného, že v rámci závazku vystupoval jako spotřebitel ve smyslu § 419 o. z., byť mu byl úvěr formálně poskytnut za účelem rozvoje podnikání a byť byl ve smlouvě označený jako podnikatel svým identifikačním číslem a sídlem. V tomto případě je přiléhavou judikatura Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že „[k]dyby však bylo účelem prezentace dlužníka ve smlouvě jako podnikatele zastřít skutečnost, že úvěr se poskytuje spotřebiteli, s cílem eliminovat aplikaci kogentně stanovených pravidel na ochranu spotřebitele a zlepšit tak na úkor dlužníka právní postavení věřitele, šlo by o obcházení zákonných předpisů na ochranu spotřebitele.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Rozhodným pro posouzení úvěru jako podnikatelského je tedy faktický, nikoli pouze formální, účel poskytnutí peněžních prostředků. Vycházela-li tak žalobkyně při posuzování úvěru jako podnikatelského toliko ze skutečnosti, že žalovaný je fyzickou osobou podnikající, nelze bez dalšího uzavřít, že se jednalo o úvěr poskytnutý v souvislosti s podnikatelskou činností žalovaného neboli že by jeho poskytnutí nepodléhalo ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedené vyplývá rovněž z další judikatury Nejvyššího soudu, dle které „[…] pro odpověď na otázku, zda je fyzická osoba v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu, potažmo povaha a účel smlouvy. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem (podnikatelem) irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Úvěrující musí vždy odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut […]“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], [spisová značka]). Žalobkyně jako úvěrující pochybnosti o tom, k čemu byl úvěr žalovanému poskytnut, v průběhu řízení neodstranila. Vzhledem k tomu, že se k jednání soudu nedostavila, zbavila se svého práva obdržet od soudu odpovídající poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ohledně toho, zda a jakým způsobem zkoumala materiální kritéria podnikatelského úvěru, zejména za jakým podnikatelským účelem byl úvěr žalovanému poskytnut.
14. V návaznosti na shora uvedené lze zopakovat, že v posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru. Tato smlouva je však absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť před jejím uzavřením nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, že by žalovaným deklarované příjmy a výdaje ověřovala, jednak ve vztahu k příjmům příkladem prostřednictvím vyžádání si a zhodnocení výplatních pásek, potvrzení o příjmu či daňových přiznání, a jednak ve vztahu k výdajům příkladem prostřednictvím vyžádání si a zhodnocení výpisů z bankovního účtu, u obou za období předcházející poskytnutí úvěru v délce alespoň několika měsíců. Ačkoli žalobkyně musela vědět o předchozích úvěrech žalovaného, neboť sám žalovaný deklaroval výdaje na ostatní úvěry v částce [částka] měsíčně, výpis z bankovního účtu si od něho nevyžádala, a nezjistila tak, že ke kladným zůstatkům na jeho účtu docházelo téměř jen díky opakovanému poskytování peněžních prostředků od různých nebankovních společností.
15. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, rozhodoval podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru o vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru žalobkyni. Přestože žalobkyně uváděla, že žalovanému byla poskytnuta částka [částka], a že výše nároků žalobkyně po zohlednění případných dílčích plateb ze strany žalovaného odpovídá stejné částce [částka], po provedeném dokazování je zřejmé, že žalovaný jistinu vrátil, byť možná pouze částečně. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo žalobkyní tvrzeno (ani zjištěno), jakou celkovou částku žalovaný žalobkyni na jistinu tohoto úvěru zaplatil, soud nemohl rozhodnout o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni případnou zbylou část poskytnuté jistiny úvěru. Soud tudíž žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žalovanému právo na jejich náhradu nepřiznal, jelikož ačkoli byl plně procesně úspěšný, náhradu nákladů řízení nepožadoval.