Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení pohledávky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka] s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se zavázal splatit do 30 dní od jeho poskytnutí, spolu s úrokem ve výši [částka] a poplatkem ve výši [částka]. Žalovaný však porušil svou povinnost úvěr splácet, když sjednané splátky nehradil řádně a včas. Z důvodu prodlení vznikla žalovanému povinnost uhradit poplatek za administraci prodlení ve výši [částka] a smluvní pokuta ve výši [částka]. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost [právnická osoba], která jí postoupila na společnost [právnická osoba], a ta jí postoupila na žalobkyni. Na dlužnou částku žalovaný přes zaslanou výzvu ničeho neuhradil. Závěrem navrhla, aby žalobě bylo vyhověno v částce [částka] jako bezdůvodné obohacení.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavil, ani z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, ačkoliv byl soudem řádně v dostatečném předstihu předvolán, a proto soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost [právnická osoba]., IČ: [IČO], uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal hradit do 30 dní od jeho poskytnutí, tj. do [datum]. Celkovou dlužnou částku ve výši [částka] se zavázal splácet společně s úrokem. V případě prodlení si dále smluvní strany sjednaly zesplatnění celého dluhu (ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] včetně smluvních podmínek). Právní předchůdce žalobkyně zaslal částku [částka] na účet žalovaného (z potvrzení o platbě). Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na společnost [právnická osoba], která jí postoupila na společnost [právnická osoba], a ta jí postoupila na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek). Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky (ze sms upomínek, z e-mailových upomínek). Žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (z předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně podacího lístku).
4. Při právním posouzení věci soud vycházel ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
5. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
8. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 a 2 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
15. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit.
16. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], [PR 21/2018 s. 757], dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
17. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno] uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
18. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení včetně ustálené judikatury na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši [částka] na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (smlouva č. [hodnota]). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 588 o. z. ve spojení s § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nutnost zkoumání této (ne)platnosti z úřední povinnosti přitom vyplývá též z aktuálního rozhodnutí SDEU (rozhodnutí SDEU „OPR-Finance“ ze dne [datum], věc C-679/18), a v tomto případě tedy spočívá v okolnosti, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěrů řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, a ani tato skutečnost nevyplynula ze soudem provedených důkazů předložených žalobkyní. Příjmy žalovaného nebyly žádným způsobem doloženy, stejně tak výdaje a náklady na bydlení, provoz domácnosti a na živobytí nebyly řádně zkoumány ani doloženy. Soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze ovšem přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení a výdaje na jiné dluhy, které nebyly v dané věci zkoumány vůbec. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalovanému zbývá dostatečné množství volných prostředků na úvěr. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření příjmů a výdajů žalovaného ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené hodnocení klienta bylo pouze formální a účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
19. Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru č. [hodnota], která naplnila znaky spotřebitelského úvěru, a takto ji soud po právní stránce posoudil, absolutně neplatnou, kdy žalobkyně reálně vyplatila žalovanému jistinu [částka], jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení podle citovaného § 2991 o. z., které musí žalobkyni vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud na žalovanou částku neuhradil žádnou částku, je povinen vydat žalobkyni celé bezdůvodné obohacení ve výši [částka]. Ohledně této částky soud žalobě ve výroku I. vyhověl. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. vyzvala žalovaného ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění, která se musí dostat do dispoziční sféry adresáta).
20. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části převyšující částku, v níž soud žalobě vyhověl, pak soud žalobu zamítl, a to včetně zákonného úroku z prodlení, neboť požadovaná částka neměla oporu v platné smlouvě, popř. zákonný úrok z prodlení byl požadován za období, kdy žalovaný nebyl ještě v prodlení).
21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v řízení z procesního hlediska téměř shodný (při zohlednění kapitalizovaného příslušenství a částek požadovaných do zaplacení rovněž kapitalizovaných ke dni rozhodnutí).