12 C 48/2025

Odůvodnění

1. Žalobce přednesl, že dne 3. 8. 2021 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupoval v souladu se zákonem a na základě údajů z interních i externích databází, včetně výpisu z běžného účtu žalovaného. Žalovaný však svou povinnost řádně a včas nesplnil, přestal úvěr splácet, a proto žalobce v souladu se smluvními podmínkami prohlásil celý úvěr za okamžitě splatný. K datu 17. 4. 2024 byl žalovaný v prodlení se splátkou. Žalovaný nadále dluží částku 28 343,76 Kč na jistině, 1 409,40 Kč na smluvním úroku, 900 Kč na poplatcích, 2 262,68 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 753,16 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení. Žalobce dále uvedl, že žalovaného vyzval k úhradě dluhu předžalobní výzvou a nabídl mu možnost mimosoudního řešení, avšak bez výsledku. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes zaslání předžalobní výzvy, žalobce se proto domáhá splnění svého nároku prostřednictvím soudu. Žalovaný doposud zaplatil žalobci částku 21 565 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání se ač řádně a včas předvolán bez omluvy nedostavil.

3. Okresní soud provedl dokazování v následujícím rozsahu a z provedených důkazů zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi účastníky bylo fakticky nesporné, že žalovaný doposud žalobci zaplatil částku 21 565 Kč (resp. se jedná o tvrzení žalobce, které je ve prospěch žalovaného s tím, že žalovaný netvrdil, že by splatil více). Toto nesporné tvrzení prokazuje i v řízení provedený důkaz platební historií ve spise na č.l. 19 a následující.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 3.8.2021 okresní soud zjistil, že dne 3.8.2021 žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 775,78 Kč. Úrok činí 11,70 % ročně, RPSN 12,34 %.

6. Z výpisu z úvěrového účtu okresní soud zjistil, že žalovaný dne 3. 8. 2021 čerpal úvěr ve výši 40 000 Kč.

7. Z výpisu z běžného účtu okresní soud zjistil, že příjem žalovaného před poskytnutím úvěru činil 32 276 Kč (4/2021), 21 191 Kč (5/2021), 24 110 Kč (6/2021), resp. 24 761 Kč (7/2021). Výdaje žadatele o úvěr činily před poskytnutím úvěru 19 496 Kč (4/2021), 130 515 Kč (5/2021), 35 349 Kč (6/2021), resp. 48 775 Kč (7/2021).

8. Z oznámení o právním zastoupení, výzvy k úhradě dluhu ze dne 31.10.2024, potvrzení o odeslání zásilek ze dne 22.4.2024, upomínky ze dne 30.12.2023, okresní soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k dobrovolnému zaplacení dlužné částky před podáním žaloby, soud za prokázané odeslání zásilky dne 22.4.2024 s tím, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky nejpozději do 3.5.2024.

9. Z výtisku z interní databáze nazvaného Přílohy, sazebníku poplatků, oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 19.4.2024, výtisku z interní databáze, okresní soud neučinil žádná nová skutková zjištění významná pro posuzovanou věc, a to s ohledem na níže uvedený právní názor (neplatnost smlouvy v důsledku poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru).

10. Následně ani jedna z procesních stran již žádné další důkazní návrhy neměla. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s ust. § 132 o.s.ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

11. Z provedeného dokazování tedy okresní soud zjistil, že žalobce se domáhá zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 3.8.2021, na jejímž základě poskytl žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splácen v 72 měsíčních splátkách po 775,78 Kč s úrokem 11,70 % ročně a RPSN 12,34 %. Žalovaný úvěr téhož dne čerpal a doposud žalobci zaplatil pouze 21 565 Kč. Příjem žalovaného před poskytnutím úvěru činil 32 276 Kč (4/2021), 21 191 Kč (5/2021), 24 110 Kč (6/2021), resp. 24 761 Kč (7/2021). Výdaje žadatele o úvěr činily před poskytnutím úvěru 19 496 Kč (4/2021), 130 515 Kč (5/2021), 35 349 Kč (6/2021), resp. 48 775 Kč (7/2021). Žalovaný byl opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky, mimo jiné výzvou ze dne 31.10.2024 a zásilkou odeslanou dne 22.4.2024 s požadavkem na zaplacení nejpozději do 3.5.2024. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes zaslání předžalobní výzvy, žalobce se proto domáhá splnění svého nároku prostřednictvím soudu.

12. Po právní stránce soud posoudil uzavřenou smlouvu dle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“). Současně, dle ust. § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se jedná o spotřebitelský úvěr.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

15. Jak uvedl např. Krajský soud v Praze rozsudku č.j. 22 Co 71/2024- 69 ze dne 14. května 2024, zákon o spotřebitelském úvěru převzal transpoziční úpravu směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Cílem směrnice vyloženým v rozhodovací praxi Soudního dvora EU je, aby věřitel v rámci zodpovědného jednání neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 Soudní dvůr vyvodil povinnost věřitele posoudit před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost spotřebitele, přičemž tato povinnost může popřípadě zahrnovat i vyhledávání v příslušných databázích. Porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž se jedná o neplatnost, ke které přihlíží soud z úřední povinnosti. Jen takový výklad ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním (viz rozhodnutí Soudního dvora /EU/ z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 18. prosince 2014 ve věci CA Consumer Finance,C449/13 a ze dne 10. června 2021 ve věci Ultimo Portfolio Investment (Luxembourg), C303/20).). Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dostatečnými informacemi dokládajícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (někdy též označovaná jako absolutní), tak tomu bylo i za právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné do 30. 11. 2016, u které byla tato neplatnost dovozována (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že poskytovatel úvěru řádně nezjišťoval úvěruschopnost žalovaného, nezabýval se ověřováním jeho výdajů, pokud výši skutečných výdajů žalovaného nezjišťoval, namísto jeho výdajů dosadil údaj o životním minimu. Údaj o životním minimu slouží k výpočtu sociálních dávek a nic nevypovídá o skutečných výdajích konkrétního žadatele o úvěr. Z předkládaných výpisů z účtu žadatele o úvěr za období 4/2021 až 7/2021 vyplývá, že výdaje žadatele o úvěr před poskytnutím úvěru činily 19 496 Kč (4/2021), 130 515 Kč (5/2021), 35 349 Kč (6/2021), resp. 48 775 Kč (7/2021), tedy v průměru 58 534 Kč měsíčně. Není tudíž důvod se domnívat, že průměrné výdaje žadatele o úvěr budou po čerpání úvěru dosahovat toliko životního minima. Předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je tudíž neplatná dle ust. § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.

17. Po právní stránce soud věc posuzoval dle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. obč. zák.).

18. V případě spotřebitelského úvěru je při posuzování bezdůvodného obohacení nutné přihlížet i ke speciální úpravě uvedené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud vycházel z tvrzení žalobce, když žalovaný ani netvrdil (a neprokazoval), že by zaplatil žalobci více, než je uvedeno v žalobě. Žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný dle žalobkyně doposud splatil celkovou částku 21 565,26 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tudíž činí 18 434,74 Kč.

20. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Břemeno tvrzení a důkazní, že není v jeho možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Pokud je v řízení pasivní a netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu, pak neunáší břemeno tvrzení ohledně této skutečnosti (třeba i proto, že se nedostaví k jednání a nemůže být soudem o svém břemeni řádně poučen podle ust. § 118a o.s.ř.), důsledkem čehož je závěr, že byl schopen vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Výše uvedené není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet, přestože aktivní spotřebitel se jednání řádně účastnil a v tomto směru i řádně tvrdil.

23. V přezkoumávaném případě je spotřebitel procesně neaktivní, ničeho o svých poměrech a možnostech a schopnostech nevrátit jistinu bez zbytečného odkladu netvrdí. Pokud tedy žalovaný netvrdil a neprokázal, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech dlužnou jistinu vrátit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele ze dne 22.4.2024, dne 3.5.2024 marně uplynula lhůta, která byla žalovanému ke splnění jeho dluhu poskytnuta, dostal se dne 4.5.2024 s jeho zaplacením do prodlení. Žalobkyně se proto domáhá zákonných úroků z prodlení od 4.5.2024 do zaplacení oprávněně. Jestliže žalobkyně úrok z prodlení za období od 18.4.2024 do 31.10.2024 zkapitalizovala částkou 2 262,68 Kč, soud jí z této částky přiznal alikvótní část za období od 4.5.2024 do 31.10.2024 (výrok ad I.), co do zbytku ve výši 921,78 Kč za období od 18.4.2024 do 3.5.2024 nárok jako nedůvodný zamítl.

24. S odkazem na shora uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že co do zbytku žaloba nebyla podána důvodně a v této části žalobu zamítl (výrok ad II.).

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst 2 občanského soudního řádu, kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí. Účastník má ve věci plný úspěch tehdy, když soud vyhoví jeho žalobě (popřípadě všem žalobám společně projednávaným a rozhodnutým) v plném rozsahu. Tam, kde má být náhrada nákladů rozdělena (§ 142 odst. 2), je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst její neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, strana 651 a násl.). Soud přihlédl k tomu, že ohledně částky 10 809,02 Kč nárok žalobce zamítl. Původně žaloval žalobce 29 243,76 Kč s přísl. Žalobce měl úspěch 63,04%, neúspěch 36,96%. Odečteme-li od úspěchu neúspěch, pak žalobce má nárok na 26,08% nákladů, které v řízení vynaložil. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 170 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 243,76 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Celkem tedy náklady řízení činí 2 622 Kč s tím, že 26,08% z této částky představuje po zaokrouhlení částku 684 Kč (výrok ad III.).