Výrok
I. Řízení o úhradu částku 151 765,60 Kč s příslušenstvím se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na zaplacení náhrady nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 30. 1. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 151 765,60 Kč z titulu uzavřené smlouvy o půjčce č. [Anonymizováno]. Žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 197 600 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v 84měsíčních splátkách po 3 070 Kč. Žalovaný se však dostával do prodlení s úhradou splátek, v důsledku čehož žalobkyně od smlouvy odstoupila ke dni 26. 4. 2024 a úvěr zesplatnila. Žalovaný svůj dluh neuhradil.
2. Ve věci je dán mezinárodní prvek, a to tím, že žalovaný je státním občanem Indie, který má v České republice sice evidován pobyt, avšak ze sdělení žalovaného ze dne 18. 3. 2025 soud zjistil, že faktické bydliště žalovaného se nachází v Indii, na adrese [jméno FO], [Anonymizováno], kdy bylo rovněž zjištěno, žalovaný se v Indii zdržuje od konce roku 2022 a zdržoval se zde i ke dni podání žaloby. Tím byla založena situace, která může vznést otázku mezinárodní soudní příslušnosti, jako podmínku přítomnosti mezinárodního prvku v daném řízení.
3. Soud tak nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc (resp. mezinárodní příslušnost) soudu věc rozhodnout.
4. Soud se zabýval otázkou, zda je možné při řešení dané otázky aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, kdy dospěl k závěru, že nikoliv (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 4 Nařízení platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 6 odst. 1 Nařízení platí, že nemá-li žalovaný bydliště v některém členském státě, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25. Žalovaný nemá bydliště v České republice, přičemž se nejedná o výjimku uvedenou v čl. 6 odst. 1 Nařízení.
5. Dále soud zkoumal, zda je mezi Českou republikou a Indií uzavřena dvoustranná smlouva, která by upravovala mezinárodní pravomoc soudů, kdy soud zjistil, že taková smlouva uzavřena není.
6. Soud tak při posuzování otázky, zda je v dané věci dána jeho pravomoc rozhodnout vycházel ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, kdy dle § 6 odst. 1 citovaného zákona je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného.
7. Podle § 85 odst. 1 o.s.ř. je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště.
8. Jak bylo uvedeno shora, žalovaný má v dané věci sice evidován platný pobyt na území České republiky, kdy se však fakticky, a to od roku 2022 zdržuje zpět ve své vlasti. Žalovaný pak uvedl konkrétní adresu, na které se zdržuje, soud tak nemá důvod pochybovat o tom, že žalovaný nemá své bydliště v České republice a ve věci tedy není dána pravomoc zdejšího soudu věc projednat a rozhodnout.
9. Protože nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je neodstranitelnou překážkou řízení, nezbylo soudu než ve smyslu ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení v plném rozsahu zastavit (výrok ad I.).
10. Výrok II je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.