12 C 26/2024

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 72 891,69 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum], na jejímž základě byly žalovanému právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10).

3. Jednání ve věci proběhlo dne [datum] v nepřítomnosti žalovaného, který se bez omluvy nedostavil.

4. Žalobkyně je aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] postoupila společnost [právnická osoba] [IČO] IČO, pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] bylo žalované zasláno původním věřitelem. (shodná tvrzení účastníků, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postoupených pohledávek ze dne [datum], příloha č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum])

5. V průběhu řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „Smlouva“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovanému bylo přiděleno specifické číslo [hodnota]. Peněžní prostředky byly bezhotovostně převedeny na účet žalovaného č. [č. účtu]. Za poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal hradit smluvní úrok ve výši 54 % ročně. RPSN úvěru činila 70,81 %. Žalovaný se zavázal hradit ve prospěch právního předchůdce žalobkyně minimální měsíční platby, přičemž informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, byly žalovanému sdělovány každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb dostupného online na účtu [Anonymizováno] www.[Anonymizováno].cz, o vystavení rozpisu plateb byl žalovaný vyrozuměn emailem. Žalovaný neplnil podmínky stanovené smlouvou řádně, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnil ke dni 24. 5. 2023. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku. Žalobkyně v řízení nárokuje dlužnou jistinu ve výši 60 000 Kč, poplatek 900 Kč, smluvní úrok z jistiny do zesplatnění (do 24. 5. 2023) ve výši 11 991,69 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 30 % ročně z jistiny od 25. 5. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 12 500 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení od 25. 5. 2023 do 29. 1. 2024 ve výši 6 343,75 Kč, smluvní úrok ve výši 30 % ročně z jistiny 60 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 900 Kč (jistina 60 000 Kč a poplatek 900 Kč) od 30. 1. 2024 do zaplacení. (shodná tvrzení účastníků, osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru – smlouva č. [hodnota] ze dne [datum] včetně smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, fotokopie občanského průkazu, přehled splátek, výzva k úhradě dluhu ze dne [datum], informace o zpracování osobních údajů, podací lístek z [datum], předžalobní upomínka ze dne [datum], podací lístek z [datum])

6. Žalobkyně v návrhu na zahájení řízení uvedla, že její právní předchůdce před uzavřením smlouvy zkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného. Vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (ověření závazků v bankovním a nebankovním registru klientských informací), zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů (předložením dokladů, zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu). Neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného a poctivosti jeho jednání. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdce zkoumal a vyhodnocoval transakce na běžném účtu žalovaného za období od [datum] do [datum]. Z těchto obsáhlých údajů o příchozích a odchozích platbách získal úplné ucelené informace o finanční situaci žalovaného, a to za dostatečně dlouhé období, a zjistil tak, že žalovaný je schopen hradit úvěr ve výši poskytnutého limitu 60 000 Kč. K důkazu žalobkyně doložila výpis z účtu, z něhož však nelze zjistit, že jde skutečně o účet žalovaného (absentuje údaj o čísle účtu či jeho majiteli). Z údajů o transakcích na účtu, jehož výpis byl předložen, vyplývá, že majitel účtu čerpal opakovaně půjčky u společnosti [Anonymizováno].[Anonymizováno], na tyto půjčky z účtu nebylo ničeho hrazeno, hrazena naopak byla ve dvou případech platba ve prospěch [právnická osoba]., ve dvou případech byl hrazen poplatek za „oddálení půjčky“ u [právnická osoba]. (shodná tvrzení účastníků, potvrzení o provedení transakce z [Anonymizováno] ze dne [datum], výpis z účtu za období [datum] - [datum])

7. U jednání soudu byla žalobkyně poučena podle § 118a o.s.ř., že pokud tvrdí, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru její právní předchůdce řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného, je povinna toto tvrzení konkretizovat a prokázat, jinak se vystavuje nebezpečí neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního a tím, i negativního rozhodnutí ve věci. Zástupce žalobkyně navrhoval k důkazu smlouvu o vedení běžného účtu žalovaného, pokud by po jejím doložení soud mohl dospět k závěru, že úvěruschopnost byla zkoumána řádně. Soud nepovažoval smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu za způsobilou prokázat tvrzení žalobkyně o řádnosti ověřování úvěruschopnosti žalovaného.

8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem12. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům:Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. „Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti).” [J. Š., J. S., M. Š., M. H. a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.] Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatky stanovené smlouvou. Žalovaný neuhradil ničeho.13. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o rozsudek Soudního dvora C679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti I. B. a další (C-449/13)): „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18. Žalobkyně uváděla, že její právní předchůdce řádně zkoumal před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a doložila listinu, ze které vycházela, a to výpis z běžného účtu, z něhož ovšem není zřejmé, kdo je majitelem účtu. Lze z něj však vyčíst, že majitel má pravidelný příjem a závazky, které nehradí řádně. Jiným způsobem nebyly ověřovány konkrétní sociální a majetkové poměry žalovaného. Skutečnost, že má žalovaný příjem, automaticky neznamená, že je schopen hradit všechny své nutné výdaje a závazky. Doložením výpisu z účtu nelze jednoznačně uzavřít, že dlužník disponuje jen tímto jediným účtem. Je nezbytné zdůraznit, že povinnost prošetřit řádně poměry dlužníka ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalovaného nebyla prověřena, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. (rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66)14. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 60 000 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný neuhradil ničeho, soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 60 000 Kč. Dle § 1968 a § 1970 o.z. má žalobkyně právo požadovat z jistiny úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud po zjištění skutkového stavu a právním posouzení věci dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vydání uvedené částky je důvodný, a proto zavázal žalovaného k úhradě ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.15. Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně částky 12 891,69 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 343,75 Kč, kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 12 500 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 900 Kč od 30. 1. 2024 do 3. 3. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 30 % ročně z částky 60 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nároky vyplývající ze smlouvy, která byla shledána neplatnou.16. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěch žalobkyně ve věci byl částečný. Výzva dle ustanovení § 142a o.s.ř. byla žalovanému zaslána. V prvé řadě se při rozhodování o nákladech řízení zabýval soud otázkou úspěchu účastníků ve věci. Ohledně částky 68 902,67 Kč (60 000 Kč + 8 902,67 Kč – úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozhodnutí) byla žaloba podána důvodně, nedůvodně byla podána ohledně částky 52 499,10 Kč (12 891,69 Kč + 6 343,75 Kč + 12 500 Kč + 848,61 Kč + 135,80 Kč + 19 779,25). Žalobkyně byla úspěšná ohledně 57 % předmětu řízení (121 401,77 Kč), žalovaný byl úspěšný ohledně 43 % z předmětu řízení; od úspěchu žalobkyně je nutné odečíst úspěch žalovaného, vychází tedy, že žalobkyně má právo na 14 % vynaložených nákladů řízení.17. Celkové náklady vynaložené žalobkyní ve výši 21 646,20 Kč představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 436 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků; náhrada hotových výdajů za 4 úkony právní služby á 300 Kč v částce 1 200 Kč stanovená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, podání žaloby; účast u jednání soudu dne [datum], k doplnění skutkových tvrzení ze dne [datum] soud nepřihlížel jako k dalšímu úkonu právní služby, když má za to, že tato skutková tvrzení měla být součástí řádně vypracované žaloby); odměna advokáta v souladu s ustanovením § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 12 390 Kč (3,5 úkonu á 3 540 Kč); jízdné z [adresa] a zpět na jednání soudu při použití motorového vozidla tovární značka Škoda [Anonymizováno], registrační značky [SPZ], jehož průměrná spotřeba je 8 l benzinu v ceně 35,80 Kč/l, při vzdálenosti 160 km (2x80 km) a základní náhradě za používání silničních motorových vozidel v sazbě 5,8 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., celkem 1 386,20 Kč; náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za čas strávený cestou z [adresa] a zpět za 6 půlhodin á 150 Kč v celkové výši 900 Kč; daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad stanovená v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 3 334 Kč. S ohledem na výše uvedené pak soud uložil žalovanému zaplatit 14 % nákladů řízení žalobkyně v částce 3 030,50 Kč. Žalovaný je dle § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit náhradu nákladů řízení advokátovi.