Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 24 572 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 322,1 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 190,01 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 555,86 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 8 359,72 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 24 572 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 322,1 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 190,01 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 555,86 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 8 % ročně z částky 8 359,72 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], se [adresa], poskytla na základě písemné dohody nazvané „Smlouva o úvěru č. [hodnota] “ ze dne [datum] v hotovosti žalované částku ve výši 19 000 Kč a žalovaná jí tuto částku zcela i s úroky, poplatky, a smluvními pokutami nevrátila, přičemž pohledávky z této smlouvy za žalovanou byly na žalobkyni úplatně převedeny ke dni [datum].
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nevznesla tak žádné právní ani skutkové námitky.
3. Soud věc projednal dne 13. 10. 2025 v nepřítomností žalované dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.).
4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaná uzavřela dne [datum] s předchůdkyní žalobkyně, kterou je [právnická osoba]., IČO: [IČO], se [adresa], písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o úvěru č. [hodnota] “, kdy na základě této dohody měla obdržet finanční prostředky ve výši 19 000 Kč a tyto prostředky měla po sjednaném čase vrátit i se sjednanými poplatky, úroky a případně i smluvními pokutami. Tato dohoda byla uzavřena poté, co žalovaná požádala o úvěr ve výši 45 000 Kč, kdy do žádosti uvedla, že má střední vzdělání, je svobodná, její příjem je 18 315 Kč, má jednu vyživovanou osobu (dítě do 26 let), má vlastní bydlení, bankovní účet, hradí buď srážky ze mzdy či výživné ve výši 1 803 Kč, má náklady na bydlení a energie ve výši 4 000 Kč, má náklady na dopravu a jídlo a osobní náklady ve výši 5 000 Kč (důkaz: žádost o úvěr, Smlouva o úvěru č. [hodnota]). Právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala před uzavřením dohody, zda finanční možnosti žalované jsou dostatečné pro sjednání smlouvy o úvěru, kdy prověřila příjmy žalované z jejich výplatních pásek a pracovní smlouvy (důkaz: pracovní smlouva, výplatní pásky, žádost o úvěr). Po podpisu této dohody žalovaná obdržela částku 19 000 Kč (důkaz: Smlouva o úvěru č. [hodnota]). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne [datum] dohodu na základě které jí ke dni [datum] úplatně převedla svou pohledávku za žalovanou (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam postupovaných pohledávek, předžalobní výzva ze dne 24. 1. 2025). Žalovaná vrátila právní předchůdkyni žalobkyně postupně celkem částku ve výši 20 250 Kč (důkaz: transakční historie).
5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaná uzavřela dne [datum] s předchůdkyní žalobkyně písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o úvěru č. [hodnota] “, kdy na základě této dohody měla obdržet finanční prostředky ve výše 19 000 Kč a tyto prostředky měla po sjednaném čase vrátit i se sjednanými poplatky, úroky a případně i smluvními pokutami, i když před uzavřeným výše uvedené dohody právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala možnost žalované řádně splácet pouze na základě ověření příjmů a co se týče výdajů žalované, pak vycházela pouze z jejich tvrzení. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaná jí vrátila v průběhu času celkem 20 250 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní dne [datum] dohodu na základě které jí ke dni [datum] úplatně převedla svou pohledávku za žalovanou.
6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění k 30. 1. 2018, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
13. V daném případě má soud za to, že úplatné převedení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni bylo postoupením pohledávky dle § 1879 o. z. a násl., a proto byla žalobkyně aktivně legitimovaná k podání žaloby.
14. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovanou (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala reálné příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.
15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. R. a H. R. versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.
17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
19. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.
20. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti prověřovala pouze příjmy žalované, a nikoliv její výdaje. Dle názoru soudu měla právní předchůdkyně žalobkyně nejen vycházet z tvrzených výdajů, ale měla se je pokusit i ověřit, a to například výpisy z účtů, když žalovaná uvedla, že má bankovní účet, případně z jiných zdrojů (např. doklady o zálohách na energie, služeb souvisejících s bydlením atd. Jakkoliv soud chápe, že ne všechny výdaje jsou doložitelné a dobře ověřitelné, i tak by se měla osoba poskytující úvěr pokusit o jejich ověření, ostatně to také potvrzuje výše citovaná judikatura. Úvěruschopnost žalované byla s ohledem na neprozkoumání jejích reálných výdajů zkoumána právní předchůdkyní žalobkyně naprosto nedostatečně. Jinak řečeno soud netvrdí, že tvrzené výdaje neodpovídají skutečnosti, ale že nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně se vůbec snažila objektivizovat (ověřit) výši těchto výdajů, a již proto nelze shledat proces zkoumání úvěruschopnosti za řádný.
21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z.), a to včetně všech poplatků, úroků, a smluvních pokut. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku 19 000 Kč byla žalovaná povinna takto získaný majetkový prospěch právní předchůdkyni žalobkyně či pak (po postoupení pohledávky) i žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Vzhledem k tomu, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně vrátila celkem 20 250 Kč, nemá už povinnost cokoliv dalšího vydávat žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z., a proto je žaloba nedůvodná a musela být výrokem I v plném rozsahu zamítnuta.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná, a proto by jí příslušela náhrada nákladů řízení. S ohledem na skutečnosti, že nebylo zjištěno, že by žalované vůbec nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud výrokem II, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.