14 C 197/2025

Odůvodnění

1. Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 671,12 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 322,62 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 11 615,12 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 370,51 Kč od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 671,12 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 13 000 Kč, do jehož výše mohla žalovaná čerpat finanční prostředky, které měla průběžně vracet i s poplatky a úroky. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaná načerpala v průběhu trvání úvěrového vztahu celkem částku 18 368,9 Kč a uhradila 8 227,93 Kč, přičemž z této částky se hradila jak jistina, tak úroky a poplatky, a zůstalo neuhrazeno 14 671,12 Kč, kdy tato částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 11 615,12 Kč, poplatků ve výši 156 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč, a smluvních pokut ve výši 2 000 Kč.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, že prověřila její finanční situaci, a to především lustrací v registru SOLUS, v Centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru NRKI. Dále uvedla, že podrobuje klienty důslednému credit scoringu, kde posuzuje jejich příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumává několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v průběhu řízení zůstala pasivní. Nevyužila možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy.

4. V dané věci byly splněny podmínky ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) pro soudu rozhodnutí bez nařízení jednání.

5. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] písemnou dohodu nazvanou „smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota] “, na základě které žalobkyně poskytne žalované opakovaně částku do výše 13 000 Kč a ta se jí zavázala vrátit i s úroky, a případně i poplatky a smluvními pokutami (důkaz: smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]). Před samotným podpisem výše uvedené písemné dohody zkoumala žalobkyně finanční možnosti žalované a dospěla k závěru, že žalovaná má dostatečné finanční prostředky na splácení úvěru, když žalované z jejího příjmu ve výši 12 500 Kč po odečtení životního minima ve výši 7 520 Kč, zaplacení splátky jiné společnosti ve výši 150 Kč, a po zaplacení splátky žalobkyni ve výši 520 Kč, a započtení ještě rezervní částky 100 Kč, zbyde ještě 4 210 Kč, k tomuto závěru došla zejména tak, že prozkoumala žalovanou v registrech, dále vyšla z údajů uvedených v kartě klienta (např. že bydlí u rodičů, je na mateřské dovolené, má příjmy ve výši 13 800 Kč, výdaje ve výši 4 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 0 Kč, je svobodná) a vzala bez dalšího za prokázané jeho tvrzené příjmy ve výši 12 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 0 Kč, a nakonec nevycházela z tvrzených ani reálných příjmů a výdajů žalované, ale její příjmy určila na 12 000 Kč a výdaje určila dle částky životního minima a pak dle splátek, které žalovaná má hradit (důkaz: karta klienta, výpočet MLS, smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]). Žalovaná postupně získala od žalobkyně částku v celkové výši 18 368,9 Kč a uhradila jí částku v celkové výši 8 227,93 Kč (důkaz: Výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky mimo jiné také předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2025 (důkaz: předžalobní výzva ze dne 17. 3. 2025, podací arch ze dne 18. 3. 2025).

6. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Žalobkyně posuzovala finanční možnosti žalované proto, aby jí poskytla úvěr, přičemž vyšla z lustrace žalované v registrech, z jejích tvrzených příjmů a výdajů, a osobních informacích o jeho osobě (např. že bydlí u rodičů, je na mateřské dovolené, má příjmy ve výši 13 800 Kč, výdaje ve výši 4 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 0 Kč, je svobodná), a shledala, že žalovaná má dostatečné finanční prostředky pro splácení úvěru, když jí po odečtení životního minima ve výši 7 520 Kč, zaplacení splátky jiné společnosti ve výši 150 Kč, a po zaplacení splátky žalobkyni ve výši 520 Kč, a započtení ještě rezervní částky 100 Kč, zbyde ještě 4 210 Kč, a proto s žalovanou dne [datum] uzavřela písemnou dohodu, na základě které jí bylo nabídnuto opakované poskytnutí finančních prostředků až do výše 13 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky vrátí i s úroky, případně i poplatky a smluvními pokutami. Na základě dohody žalovaná postupně získala od žalobkyně částku v celkové výši 18 368,9 Kč a uhradila jí částku v celkové výši 8 277,93 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky mimo jiné také předžalobní výzvou ze dne 17. 3. 2025.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovanou (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala reálné příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. R. a H. R. versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

15. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.

18. V daném případě má soud za to, že příjmy i výdaje žalované posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, když nikterak neověřovala příjmy (např. potvrzením o přiznání rodičovského příspěvku v nějaké výši, výpisem z účtu) a výdaje žalované (např. výpisem z účtu), když vycházela pouze z jejích tvrzení o příjmech a současně zkoumání jakýchkoliv reálných výdajů naprosto ignorovala a nahradila je částkami životního minima. Žalobkyně tak vycházela pouze z neověřených tvrzení a fiktivních částek životního minima jednotlivce. Dle názoru soudu tedy nebyla řádně posuzována úvěruschopnost žalované, a to bez ohledu na to, že žalovaná byla lustrována v registrech. Soud neříká, že s ohledem na tvrzené bydlení u rodičů nemohla mít žalovaná náklady v tvrzené výši, avšak nelze bez dalšího vycházet z pouhých tvrzení či pouze z fiktivních částek životního minima, žalobkyně tedy měla ověřovat, zda životní náklady (náklady bydlení, na jídlo, volnočasové aktivity atd.) žalované jsou v tvrzené výši. A stejně tak, že tvrzené příjmy mají odraz v realitě. Byla zde proto důvodná pochybnost o úvěruschopnosti žalované, která měla vyústit buď v nesjednání smlouvy o úvěru či v další prověřování úvěruschopnosti žalované – ověření jejích reálných příjmů a výdajů, které by vyvrátilo důvodnou obavu, že žalovaná nebude schopna splácet poskytnutý úvěr.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná písemná dohoda, jež měla být smlouvou o úvěru, je absolutně neplatná spolu se všemi poplatky či smluvními pokutami splácet dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku v celkové výši 18 368,9 Kč, byla žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni tuto poskytnutou částku.

20. Žalovaná převzala bezhotovostně částku 18 368,9 Kč a vrátila 8 227,93 Kč. Soud proto uložil žalované výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 140,97 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, kdy tuto dobu pro vrácení zbylé částky určil soud v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., když jiné možnosti žalované nebyly pro její pasivitu soudem zjištěny.

21. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, soud ho v tuto chvíli nemohl přiznat, neboť je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající částky jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž ani výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené částky jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy tento rozsudek byl schválen k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 530,15 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 322,62 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 11 615,12 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 370,51 Kč od 11. 3. 2025 do 26. 5. 2025, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 14 671,12 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení, výrokem II zamítl.

23. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř., kdy zohlednil, že žalobkyně měla ve věci pouze velmi malý částečný úspěch (pouze 8 %), a proto nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok III).