Výrok
I. Řízení se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 600 Kč, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 500 Kč ode dne 25. 10. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
III. Žaloba se v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 470,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 74 570,86 Kč od 1. 1. 2022 do 24. 10. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 49 070,86 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, a částky 20 000 Kč, zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 74 570,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 74 570,86 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, a částky 20 000 Kč, a to z titulu neuhrazené Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] a smluvní pokuty z ní vzešlé. K podané žalobě se žalovaný nevyjádřil.
2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu žalovaného v registrech NRKI a BRKI, vyšla z údajů sdělených žalovaným v kartě klienta, zejména z informací o jeho osobě, jeho příjmech a výdajích, kdy žalovaný své příjmy žalobkyni doložil daňovým přiznáním z roku [Anonymizováno]. Žalobkyně na základě toho vyhodnotila, že žalovaný je úvěruschopný.
3. Na jednání konaném dne 17. 3. 2025 nebyl žalovaný přítomný, proto se jednalo v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně při jednání vzala svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 600 Kč z nároku č. 1, přičemž tato částka odpovídá dvěma poplatkům po částce 300 Kč za poslání upomínek.
4. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že: Žalovaný dne [datum] sdělil žalobkyni, že žádá o úvěr ve výši 40 000 Kč, je svobodný, bydlí v nájmu, má učňovské vzdělání, má příjem ve výši 33 256,5 Kč měsíčně, a jeho odhadované měsíční výdaje jsou ve výši 3 500 Kč. K žádosti žalovaný doložil žalobkyni daňové přiznání z roku [Anonymizováno] (důkaz: zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr). Žalobkyně vyplněný návrh na poskytnutí úvěru, jakož i jiné údaje prokazující schopnost žalovaného řádně splácet úvěr (lustrace žalovaného v registrech), posoudila a téhož dne s žalovaným uzavřela písemnou dohodu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky i s úroky a poplatky vrátit, současně se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud nebude vracet poskytnuté prostředky žalobkyni řádně a včas. Finanční prostředky ve výši 40 000 Kč získal žalovaný od žalobkyně dne [datum] (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], tabulka umoření). Žalovaný žalobkyni vrátil pouze 14 500 Kč, proto žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 13. 10. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek do 7 dnů od doručení výzvy, a tato výzva se dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 17. 10. 2022, když byla připravena na poště, aby si ji žalovaný vyzvedl, avšak žalovaný si ji osobně nevyzvedl (důkaz: předžalobní výzva ze dne 13. 10. 2022, dodejka).
5. Soudem zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne [datum] písemnou dohodu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kdy dle této dohody se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky i s úrokem a poplatky vrátit, současně se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, pokud nebude vracet poskytnuté prostředky žalobkyni řádně a včas. Tato dohoda byla uzavřena poté, co žalobkyně posuzovala, zda žalovaný je schopen řádně splácet úvěr, a to zejména z žalovaným tvrzených a doložených příjmů a z tvrzených výdajů, a z lustrace v registrech. Žalobkyně žalovanému na základě dohody poskytla dne [datum] finanční prostředky ve výši 40 000 Kč, které žalovaný zcela včetně poplatků a úroků nevrátil, když vrátil pouze 14 500 Kč. Žalobkyně proto žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy, a tato výzva se dostala do dispoziční sféry žalovaného dne 17. 10. 2022, když byla připravena na poště, aby si ji žalovaný vyzvedl, avšak žalovaný si ji osobně nevyzvedl.
6. Dle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), může vzít žalobce za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
7. Dle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.
8. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Vzhledem k učiněnému částečnému zpětvzetí žaloby soud řízení částečně zastavil co do částky 600 Kč (výrok I).
14. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.
15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. R. a H. R. versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.
17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
19. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024-380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.
20. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, činila tak pouze formálně, když ověřovala pouze registry a příjmy žalovaného z jeho daňového přiznání za rok [Anonymizováno], a neověřovala jeho výdaje. Je třeba, aby poskytovatelka úvěru řádně posuzovala v rámci kvalifikovaného uvážení výdaje spotřebitele, včetně jeho životních nákladů a dalších (více či méně) pravidelných výdajů, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné.
21. Soudu je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, neboť pouze vyšla z odhadovaných měsíčních výdajů ve výši 3 500 Kč uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr. Výši reálných měsíčních výdajů žalovaného žalobkyně nezjišťovala a ani neověřovala. Již s ohledem na uvedenou výši výdajů žalovaného, aniž by byly zjišťovány reálné výdaje žalovaného na pokrytí běžných životních nákladů, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy do zaměstnání, nákladů hrazených mobilnímu operátorovi a jiných nákladů, lze uzavřít, že nebyla dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného. Soud neříká, že výše výdajů nemůže být pravdivá, avšak tato výše všech měsíčních výdajů žalovaného je v takové výši, která vzbuzuje důvodnou obavu ohledně pravdivosti této výše, když je všeobecně známo, že skutečné životní náklady jednotlivce (a nikoliv fiktivní – např. údaje o životním minimu) jsou daleko vyšší, a proto bylo na poskytovatelce úvěru, aby výši výdajů žalovaného ověřila (např. doložením nájemní smlouvy a dokladů na o placení služeb atd.), což se nestalo.
22. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouva o úvěru, je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky a poplatky a smluvní pokuty. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, byl žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku.
23. Žalovaný převzal v hotovosti částku 40 000 Kč a vrátil pouze 14 500 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem II povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 25 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 500 Kč ode dne 25. 10. 2022 do zaplacení, tedy ode dne následujícího po uplynutí 7 dní od data (17. 10. 2022), kdy se dostala do dispoziční sféry žalovaného výzva žalobkyně k vrácení dlužné částky. K tomu soud podotýká, že žalovaný zmařil doručení výzvy, když si ji nevyzvedl na poště, ač mohl, a proto soud má za to, že výzva mu byla doručena dne 17. 10. 2022, kdy byla uložena na poště a připravena k vyzvednutí. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, přičemž jeho výše (11,75 % ročně) byla určena v souladu s žalobním návrhem, i když v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. by se žalobkyně mohla domáhat vyšší výše (15 % ročně), kdyby uplatnila nárok za jiné (správné a soudem přiznané) období. Jinak řečeno zákonný úrok z prodlení se musí počítat až od uplynutí 7 dní od doručení výzvy k vrácení poskytnuté částky, když žádná dřívější výzva k vrácení finančních prostředků doručená dlužníku nebyla soudu prokázaná, a při výši požadovaného zákonného úroku je soud vázán dispozičním oprávněním žalobkyně, kdy žádala úrok ve výší 11,75 % ročně. Soud totiž nemůže přiznat více než účastník nárokuje.
24. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 48 470,86 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 74 570,86 Kč od 1. 1. 2022 do 24. 10. 2022, zákonného úroku z prodlení ve výši 11, 75 % ročně z částky 49 070,86 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, a částky 20 000 Kč, výrokem III zamítl.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy zohledňoval úspěch ve věci. V dané věci byl procesně úspěšnější žalovaný a tomu by proto náležela náhrada nákladů řízení, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
26. O vrácení uhrazeného soudního poplatku či jeho části soud nerozhodoval, neboť pro jeho (alespoň částečné) vrácení nebyly splněny zákonné podmínky.