14 C 307/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky (jistiny) ve výši 15 822 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 822 Kč od 6. 3. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 118,38 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 100 Kč, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, a částky (smluvní pokuty) ve výši 2 721,38 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná jako úvěrovaná uzavřela dne [datum] s právní předchůdkyní žalobkyně, kterou je společnost [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO: [IČO], se [adresa], jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru č. [hodnota] právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, které se žalovaná zavázala spolu s dohodnutým příslušenstvím vrátit do 13. 9. 2023. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná svůj závazek ze smlouvy nesplnila řádně a včas, když žalovaná uhradila pouze 178 Kč. Dle názoru žalobkyně je tak žalovaná od 14. 9. 2023 v prodlení. Z důvodu prodlení žalované měl vzniknout i nárok na smluvní pokutu vyčíslený na 2 721,38 Kč. Co se týče aktivní legitimace, uvádí k tomu žalobkyně, že dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena Rámcová smlouva o postoupení pohledávek a na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž předmětné postoupení se stalo účinné ke dni [datum].

2. K posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila, schopnost splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně před samotným uzavřením smlouvy o úvěru, a to na základě lustrací žalované v registrech (insolvenční rejstřík, bankovní registr klientských informací, nebankovní registr klientských informací). K tomu však žalobkyně dodala, že nedisponuje žádnými důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované.

3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět, a to konkrétně co do smluvní pokuty ve výši 2 721,38 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč. V návaznosti na to soud svým usnesením č. j. [spisová značka] ze dne [datum] zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 721,38 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 100 Kč.

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalované na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10.

5. Soud má za prokázané, že žalovaná dne [datum] uzavřela písemnou dohodu s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. se společností [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., IČO: [IČO], se [adresa], pojmenovanou jako Smlouva o úvěru č. [hodnota], přičemž k této dohodě uzavřela ještě písemné dodatky, kdy základě této dohody ve znění dodatků jí bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků ve výši 16 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky musí bezúročně vrátit do dne 13. 9. 2023, kdy za to, že žalovaná mohla vrátit bezúročně částku až dne 13. 9. 2023 zaplatila částku 3 680 Kč (důkaz: DODATEK Č. 3 KE SMLOUVĚ O ÚVĚRU Č. [Anonymizováno], DODATEK Č. 5 KE SMLOUVĚ O ÚVĚRU Č. [Anonymizováno]). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem částku 16 000 Kč (důkaz: výpisy z účtu žalobkyně o platbách dne [datum], [datum], [datum], [datum]). Dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena písemná dohoda nazvaná Rámcová smlouva o postoupení pohledávek a na základě této dohody pak došlo mimo jiné i k úplatnému převedení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, a to konkrétně prostřednictvím další dohody nazvané dílčí smlouva o postoupení pohledávek, přičemž předmětné převedení pohledávky ve výši 18 723 Kč za žalovanou na žalobkyni se stalo účinné ke dni [datum] (důkaz: Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], společné prohlášení smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně minimálně ještě částku 178 Kč (jenž byla započtena na jistinu), když byla převáděna pohledávka ve výši 18 723 Kč, která se skládala z neuhrazené jistiny ve výši 15 822 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 2 801 Kč a nákladů na upomínání ve výši 100 Kč (důkaz: společné prohlášení smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum]). K vrácení dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána nejdříve až v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 3. 2024, která byla zaslána žalované dne 12. 3. 2024, a ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení oznámení (důkaz: oznámení ze dne 8. 3. 2024, podací arch ze dne 12. 3. 2024). Poté byla žalovaná ještě vyzvána předžalobní výzvou ze dne 1. 7. 2024, která byla žalované zaslána dne 2. 7. 2024 (důkaz: předžalobní výzva ze dne 1. 7. 2024, podací arch ze dne 2. 7. 2024).

6. Co se týče skutečností ohledně prověřování úvěruschopnosti žalované (zejména prověření příjmů a výdajů žalované) ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nebylo zjištěno ničeho, ostatně žalobkyně sama soudu sdělila dne [datum], že k tomuto nedisponuje žádnými důkazy.

7. Soudem zjištěný skutkový stav je následující: Právní předchůdkyně žalobkyně, aniž by posuzovala finanční možnosti žalované pro to, aby jí poskytla úvěr, uzavřela s žalovanou dne [datum] uzavřela písemnou dohodu pojmenovanou jako Smlouva o úvěru č. [hodnota], ve znění jejich následných dodatků, na základě které jí bylo nabídnuto poskytnutí finančních prostředků ve výši 16 000 Kč, s tím, že tyto finanční prostředky musí bezúročně vrátit do dne 13. 9. 2023, kdy za to, že žalovaná mohla vrátit bezúročně částku až dne 13. 9. 2023 zaplatila částku 3 680 Kč. Na základě dohody jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla bezhotovostním převodem částku 16 000 Kč a žalovaná jí vrátila nejméně 178 Kč, kdy částka 178 Kč byla právní předchůdkyní žalobkyně započtena na úhradu jistiny. Pohledávka za žalovanou byla úplatně převedena na žalobkyni. K vrácení dlužné částky byla žalovaná prokazatelně vyzvána nejdříve až v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 3. 2024, která byla zaslána žalované dne 12. 3. 2024, a ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení oznámení. Poté byla žalovaná ještě vyzvána předžalobní výzvou ze dne 1. 7. 2024, která byla žalované zaslána dne 2. 7. 2024.

8. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1958 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovanou (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřila schopnost úvěrované plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus I. B. a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. R. a H. R. versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

18. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

20. V daném případě nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalované, zejména, že by prověřovala její (reálné) příjmy a výdaje.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), a proto jsou neplatné veškeré nároky vyplývající ze smlouvy včetně nároku na smluvní pokutu, či jiných poplatků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku 16 000 Kč je žalovaná povinna takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku, jako ochuzené vydat (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Jak už bylo uvedeno výše, bylo zjištěno, že žalovaná převzala bezhotovostně částku 16 000 Kč a právní předchůdkyni uhradila nejméně 3 858 Kč (3 680 Kč + 178 Kč). Soud proto uložil žalované výrokem I povinnost zaplatit částku 12 142 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Zákonný úrok z prodlení se však nemůže přiznat od data 14. 9. 2023, neboť soud nemůže vycházet ze splatnosti určené neplatnou smlouvou a současně nebylo prokázáno, že byla vyzvána k vrácení této částky před tímto datem, proto se musí zákonný úrok z prodlení přiznat až od dne následujícího po uplynutí 10 denní lhůty, která byla dána žalované k úhradě v oznámení o postoupení pohledávky, přičemž oznámení bylo zasláno žalované dne 12. 3. 2024, tedy v souladu s § 573 občanského zákoníku má soud za to, že oznámení žalované došlo 3 dnem, tedy 15. 3. 2024, a proto žalovaná měla uhradit do 25. 3. 2024. Soud tedy přiznal žalobkyni nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a to od dne 26. 3. 2024 do zaplacení z částky 12 142 Kč. Výše zákonného úroku byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Soud s ohledem na výše uvedené ve zbývající části nárok žalobkyně, tj. nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 822 Kč od 6. 3. 2024 do 25. 3. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 858 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 12 142 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 118,38 Kč, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, výrokem II zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve sporu převážně úspěšná. Výzva dle ustanovení § 142a občanského soudního řádu byla žalované zaslána právním zástupcem žalobkyně. Soud má v souladu s žalobkyní za to, že předmětná žaloba je tzv. formulářovou žalobou, neboť žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu své žaloby na ustáleném vzoru ve skutkově i právně obdobných věcech a současně peněžité plnění nepřevyšuje 50 000 Kč; jsou tedy splněny podmínky ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o zpětvzatou částku 2 721,38 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 100 Kč, tak procesní zavinění tu tíží žalobkyni, která vzala částečně svou žalobu zpět, a tudíž se tato částka bude počítat pro účely určení úspěchu ve věci jako její neúspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 22 951,42 Kč (15 822 Kč + 2 972,66 Kč + 1 118,38 Kč + 100 Kč + 217 Kč + 2 721,38 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 14 287,37 Kč (12 142 Kč + 2 145,37 Kč) odpovídající 62,25 % výše nároku, a ve zbylém rozsahu odpovídajícím 37,75 % výše nároku byla neúspěšná. Žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 24,5 % výše jejích nákladů. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci účelně 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, sepis žaloby), a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznána i náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, byla žalobkyni z odměny za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznána i náhrada 21 % DPH ve výši 252 Kč. Pro úplnost soud poznamenává, že částečné zpětvzetí žaloby soud nepočítal jako účelný úkon k přiznání žalobního nároku, proto soud tento úkon nehrnul do výčtu účelně vynaložených úkonů právní služby, za který náleží náhrada. Náklady řízení žalobkyně tak celkem činily 2 252 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 24,5 %, která náleží žalobkyni, činí 551,74 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně v částce 551,74 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti pro úhradu nebyly pro pasivitu žalované zjištěny.

25. Na závěr soud uvádí, že nebyly splněny podmínky pro alespoň částečné vrácení soudního poplatku z důvodu dřívějšího částečného zpětvzetí žaloby, proto soud o vrácení soudního poplatku vůbec nerozhodoval.