Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46.520 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46.520 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 28.474 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28.474 Kč od 21. 11. 2023 do zaplacení, co do částky ve výši 30.502 Kč, co do úroku ve výši 74,05 % ročně z částky 61.979,58 Kč od 21. 11. 2023 do 11. 12. 2023 ve výši 2.564,73 Kč, co do úroku ve výši 15 % ročně z částky 61.979,58 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 11. 2023 dosáhne částky 237.312 Kč.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 10. 3. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 105.496 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota], která byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a žalovaný smlouvu podepsal dne [datum]. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 63.000 Kč. Žalobkyně požaduje žalobou dlužnou jistinu ve výši 61.979,58 Kč a dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 11.417,26 Kč, dále smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 600 Kč, smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 30.502 Kč a úrok ve výši 74,05 % z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 61.979,58 Kč od 21. 11. 2023 do 11. 12. 2023 ve výši 2.564,73 Kč, dále úrok ve výši 15 % ročně z uvedené jistiny od 12. 12. 2023 do zaplacení, maximálně do částky 237.312 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud skutkový stav věci a má prokázané, že účastníci, byť prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, uzavřeli smlouvu o úvěru č. [hodnota], kterou žalovaný podepsal elektronicky dne [datum]. Žalovaný je ve smlouvě uveden jako fyzická osoba spotřebitel. Jedná se o spotřebitelský úvěr bezúčelový. Celková výše úvěru 63.000 Kč. Celková částka, kterou má klient zaplatit 197.760 Kč. Doba trvání úvěru 48 měsíců, počet splátek 48 po 4.120 Kč. Zápůjční úroková sazba 74,05 % ročně. Důsledky vyplývající z prodlení klienta, zesplatnění úvěru, jsou uvedené pod bodem 6 smlouvy, a to smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku v prodlení o délce 30 dnů, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením klienta. Dále smluvní pokuta 0,1 % z dlužné jistiny (návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru, předsmluvní formulář, informace pro klienta v případě zájmu o produkt – spotřebitelský úvěr s obchodním označením RazDvaPůjčka, kopie občanského průkazu žalovaného). Žalovanému byla na jeho účet poskytnuta žalobkyní částka ve výši 63.000 Kč dne [datum] (výpis z účtu k vyplacení úvěru). Žalovaný na daný případ uhradil celkem 4 splátky po 4.120 Kč, tj. 16.480 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně zaslala žalovanému sdělení o schválení úvěru a důkaz o umístění dokumentů do klientské zóny (uvedené listiny). Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou ze dne 13. 10. 2023 k zaplacení dluhu a upozornila na skutečnost, že pokud nedojde k úhradě, dojde k zesplatnění celého úvěru (výzva ze dne 13. 10. 2023 a další výzva ze dne 13. 11. 2023). Oznámením ze dne 19. 11. 2023 žalobkyně sdělila žalovanému, že vzhledem k tomu, že se ocitl v prodlení s úhradou splátky úvěru, došlo k zesplatnění celého úvěru a vyzvala k okamžité úhradě (výzva). Dále žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou (předžalobní výzva ze dne 12. 3. 2024, včetně poštovního podacího archu).
4. Žalobkyně tvrdila v žalobě, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Žalobkyně předložila soudu výpis záznamů z registrů SOLUS s uvedením dlužných splátek 0 a uvedený splátkový prodej, spotřebitelský úvěr. Dle předloženého výpisu z registru NRKI bylo zjištěno skóre 347. V předložené kartě klienta je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel. Není uvedeno trvalé bydliště a ani kontaktní adresa. Je uvedený telefon a e-mail. Je uveden zaměstnavatel [právnická osoba]. (viz uvedené doklady). Dále žalobkyně předložila výpis z běžného účtu žalovaného od 1. 12. 2022 do 31. 3. 2023. V každém jednotlivém měsíci je evidována příchozí úhrada od [právnická osoba] [adresa], a to v těchto výších: za prosinec 2022 ve výši 23.258 Kč, za leden 2023 ve výši 23.320 Kč, za únor 2023 ve výši 23.138 Kč, za březen 2023 ve výši 23.122 Kč. Jedná se o jediné příchozí úhrady za celé období. V celém období byl žalovaný na účtu v mínusu a to -25.000 Kč od prosince 2022 a následně v březnu 2023 -19.573,47 Kč. Za celé období jsou evidovány splátky jistin po splatnosti, splátky poplatků po splatnosti a splátky úroků po splatnosti (výpis z běžného účtu žalovaného za období od prosince 2022 do března 2023).
5. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí řádně zjistit a prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Co se týká příjmů žalovaného, je uvedený zaměstnavatel a za období do prosince 2022 do března 2023 jsou evidovány úhrady plateb od tohoto zaměstnavatele na účet žalovaného. Žalobkyně však nezjistila a neprověřila, zda se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou, příp. na jakou dobu do budoucna. Co se týká výdajové stránky, tak touto se žalobkyně zřejmě vůbec nezabývala, nezjišťovala vůbec výdaje žalovaného a tyto neprověřila. Co se týká předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného, tak z tohoto vyplývá, že výdaje žalovaného za sledované období předcházející poskytnutí úvěru vždy přesahovaly jeho jediný zjištěná příjem. Proto je zjevné, že žalovaný nebyl schopen žádný další úvěr splácet. Již v době před poskytnutím úvěru byl v prodlení s pohledávkou po splatnosti uvedenou právě ve výpise v jeho účtu. Žalobkyně tedy řádně nedostatečně zkoumala možnosti žalovaného hradit poskytnutý spotřebitelský úvěr. Nedostála požadavkům v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS či v registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.
6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o jednom zjištěném pravidelném příjmu a dále z informací získaných od žadatele o úvěr a ověřením ve veřejných registrech. Žalobkyně se dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru.
10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
11. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
12. S ohledem na výše uvedené dovodil soud absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy a posoudil daný případ v režimu ust. § 2993 obč. zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další nároky žalobkyni z absolutně neplatné smlouvy nevznikly. Žalovaný obdržel částku 63.000 Kč a uhradil 16.480 Kč. Proto soud žalobě vyhověl co do zbývající dlužné jistiny ve výši 46.520 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 11. 2023 do zaplacení. Další nároky žalobkyni z neplatné smlouvy o úvěru nevznikly a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Splatnost nároku vyplývajícího z bezdůvodného obohacení soud dovodil dle zesplatňovacího dopisu ze dne 19. 11. 2023, který obsahuje také výzvu k úhradě dlužné částky.
13. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tento žádné náklady řízení nepožadoval a dle obsahu spisu soud vyvodil závěr, že žalovanému žádné náklady řízení v průběhu vedení soudního sporu nevznikly.