208 C 7/2025

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 2. 4. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 79 241 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to prostřednictvím emailové komunikace. Vzhledem k tomu, že žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 21. 1. 2024 a požaduje uhradit aktuální dlužnou novou jistinu úvěru v celkové výši 53 004,85 Kč (jistina 48 282,2 Kč a úrok ve výši 7 698,83 Kč), smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1 497 Kč (499 Kč za splátky v prodlení, a to splátka č.9,10,11 tj. 3x 499 Kč), náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 1 000 Kč ( po 200 Kč za prodlení se splátkou č. 7,8,9,10,11), smluvní pokuty ve výši 23 144,40 Kč (dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru od 23. 1. 2024 do 21. 2. 2024 ve výši 1679,40 Kč a 0,1 % z částky 53 004,85 Kč od 22. 2. 2024 do vyhotovení žaloby ve výši 23 144,40 Kč), úrok v sazbě 64,31 % z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistiny od 23. ledna 2024 do 15. února 2024 a dále ve výši 15 % ročně do zaplacení, a dále pojištění ve výši 596 Kč dle přílohy č.1 smlouvy 298 Kč, která byla neuhrazená ve splátkách č. 11 a č. 12.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Proti uplatněnému nároku nevznesl žádné právní a ani skutkové námitky.

3. Provedeným dokazováním zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla, byť prostředky komunikace na dálku, uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] dne [datum]. Žalovaný je ve smlouvě identifikován jako spotřebitel, je označen rodným číslem. Celková výše úvěru 51 000 Kč, celková částka k zaplacení 142 848 Kč, 48měsíčních splátek po 3 274 Kč splatných nejpozději 17. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba činí 64,31 % ročně. V článku 6.1 smlouvy je sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů. Dle článku 6.2 smlouvy poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením. U každé splátky v částce 200 Kč. Dle článku 6.5 smlouvy vzniká povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dle přílohy č. 1 smlouvy činí úhrada za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr částku ve výši 298 Kč měsíčně a tvoří součást splátek úvěru (viz předsmluvní formulář, smlouva o úvěru s [datum] č. [hodnota], příloha č. 1 k úvěrové smlouvě – informace o pojištění, informace pro klienta poskytované sprostředkovatelem úvěru – prohlášení klienta, přihláška do pojištění skupinové pojištění schopnosti splácet úvěry z 23. ledna 2023, podpis na dálku a zaslaná SMS – informace o vyplacení).

4. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů a v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně předložila jako důkazy k tomuto tvrzení smlouvu o úvěru a její dodatek a přihlášku žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, formulář hodnocení klienta a ověření v registru SOLUS a NRKI. Soud konstatuje, že ve všech předložených listinách žalobkyní je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel. Z prohlášení klienta bylo zjištěno, že žalovaný mimo jiné uvedl, že smlouvu neuzavírá v tísni a veškeré jím poskytnuté údaje poskytovateli jsou pravdivé a úplné, nenachází se v úpadku, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě (viz prohlášení klienta). Ze základní informace o klientovi bylo zjištěno, že uvedl svůj email, číslo účtu (viz doklad základní informace o klientovi). Dále žalobkyně předložila listinu „hodnocení klienta“, ve které je uvedený pravidelný čistý měsíční příjem klienta 13 733 Kč ze zaměstnání. Jako výdaje je uvedeno životní minimum ve výši 4 860 Kč a bydlení 3 568 Kč. Celkem výdaje 8 428 Kč, rezerva 4 305 Kč. Jako zaměstnavatel je uveden [Jméno žalovaného], [adresa], [adresa]. Hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou. Vzdělání maturita, forma bydlení státní/obecní. Je uvedeno IČO a firma podnikatele: [Jméno žalovaného] (viz hodnocení klienta). Dále žalobkyně předložila kopii platného občanského průkazu žalovaného a výpis záznamu z registru SOLUS s negativním výsledkem a výpis z nebankovního registru klientských informací se skóre 496 (viz uvedené listiny). Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla dne [datum] částku ve výši 51 000 Kč (viz doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu). Žalovaný uhradil žalobkyni na tento případ celkem 32 740 Kč (viz karta klienta – splacené splátky). Žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 6. 9. 2024 (viz předžalobní výzva a poštovní podací arch ze 6. 9. 2024). Dále žalobkyně prokázala, že vyhotovila výzvu k zaplacení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění celého dluhu (viz výzvy z 20.11.2023, 18.12.2023, 17. 1. 2024 a dále výzvu z 21. 1. 2024 – oznámení o zesplatnění úvěru spojené s výzvou k úhradě).

5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).

7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě informací zjištěných od spotřebitele, tj. o pravidelných příjmech podávajících se pouze z tvrzení žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděný příjem. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl vedena, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.

8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, K. A. C 212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.

9. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.

11. S ohledem na výše uvedené soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši 51.000 Kč ponížené o žalovaným provedené úhrady ve výši 32.274 Kč, když na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny od 10.9.2024 do zaplacení, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění není u bezdůvodného obohacení stanovena a řídí se § 1958 odst. 2 OZ. Žalobkyně pak počátek prodlení nemůže odvozovat ze smluvního vztahu, který je neplatný, ale v případě bezdůvodného obohacení až na základě její výzvy k plnění, tedy musí o plnění nejprve požádat. Za takovou výzvu k plnění pak soud považuje předžalobní výzvu, která byla žalovanému odeslána dne 6.9.2024, doručeno nejpozději do dispozice žalované 9.9.2024. Žalovaný je tak v prodlení až od 10. 9. 2024. Soud, v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 10. 9. 2024.

12. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty.

13. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tento žádné náklady řízení nepožadoval a dle obsahu spisu soud vyvodil závěr, že žalovanému žádné náklady řízení v průběhu vedení sporu nevznikly.