Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 29,55 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky [částka] z titulu smlouvy o úvěru.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. [právnická osoba]. s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum] ve výši [částka] se splatností v 48 měsíčních splátkách po [částka] s úrokem 74.01 % ročně s celkovou částkou ke splacení [částka]. Ve smlouvě pak byly v rámci smluvních ujednání dohodnuty sankce za nesplácení (smlouva o úvěru). Předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila částku [částka] (potvrzení o platbě). Předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě poskytnutých údajů o příjmu [částka] měsíčně, kdy žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] (potvrzení o příjmu a výplatní pásky) a výdajů životní minimum [částka], životní minimum dítě [částka], bydlení [částka] (hodnocení klienta). Dále předložila žalobkyně výpis záznamů ze systému [Anonymizováno] a [Anonymizováno], ze kterých závazky žalovaného nejsou zřejmé. Dle výpisu z účtu žalovaného měl žalovaný v 11/2022 záporný zůstatek na účtu [částka], [datum] a [datum] si vzal úvěr od [Anonymizováno] ve výši [částka] a [částka], také mu přišla vratka částky [částka] od [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [datum] hradil půjčku částkou [částka], na účet ifortuny zaslal [částka], na účet sazky [právnická osoba] Kč a na účet betanu [částka]. V listopadu i prosinci 2022 pobíral dávky [podezřelý výraz] pojištění. V prosinci měl žalovaný na účtu opět záporný zůstatek [částka], vzal si půjčku od [právnická osoba] [částka] a [Anonymizováno].[Anonymizováno] půjčku od [Anonymizováno] [částka]. V lednu [Anonymizováno] byl stále na [podezřelý výraz], měl na účtu záporný zůstatek [částka], v únoru [Anonymizováno] mu byla vyplacena pojistná událost [částka] a [datum] si vzal úvěr od [právnická osoba] [částka], zůstatek na účtu činil [částka], v březnu 2023 činil zůstatek [částka] a [datum] si vzal půjčku od [právnická osoba] [částka], každý měsíc pak vynakládal desetitisícové částky na účty [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a další (výpisy z účtu).
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
6. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
10. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C-240/98 [jméno FO] Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C-243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu, a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
11. Žalobkyně předložila výpisy ze systémů [Anonymizováno] a [Anonymizováno], ale ty neodpovídají výstupům, které tyto registry poskytují a měli by obsahovat poskytnuté půjčky a úvěry, neboť žalovaný i přes příjem ze zaměstnání si každý měsíc půjčoval peníze od nebankovních institucí a choval se velmi rizikově, když prostředky takto získané obratem zasílal na účty herních a sázkařských společností, a to v částkách převyšujících jeho příjem. Předchůdkyně žalobkyně pak opomněla zabývat se i výdajovou stránkou, tuto nijak neověřoval. Jak je však patrné, toto je stěžejní, neboť žalovaného příjem zjevně nebyl dostatečný na pokrytí jeho hráčských potřeb a žalovaný tak každý měsíc dotoval své příjmy z úvěrů a půjček. Je proto potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak, jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru.
12. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
13. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému ([částka]) a co žalovaný zaplatil ([částka]) a zbývá mu uhradit [částka]. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 14,16 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,08 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,92 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky [částka] za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši [částka] dle § 13) a. t., cestovní náhrada podle § 13 a. t. v celkové částce [částka] za 75 ujetých km [adresa] a zpět vozem Volkswagen Tiguan ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8,2 l/100 km a [částka] /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.,) podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a náhrada za ztrátu času po [částka] za 4 půlhodiny podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. Soud nepřiznal žalobkyni nárok na jeden úkon učiněný na základě výzvy soudu, neboť tato tvrzení měla být již obsahem žaloby.