Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.409,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5.409,75 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 2.022,02 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5.909,75 Kč od 16. 6. 2023 do 26. 3. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 500 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 5.409,75 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.206,63 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 7.431,77 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně jako podnikající právnická osoba poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, a to prostřednictvím [Anonymizováno] účtu a vystavené [Anonymizováno] karty. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou dne [datum] uzavřela smlouvu k službě [Anonymizováno] [Anonymizováno] účet a dne [datum] smlouvu o splátkovém limitu a z těchto titulů požaduje uhradit dlužnou částku ve výši 2.578,01 Kč, kterou žalovaná čerpala prostřednictvím [Anonymizováno] karty a částku ve výši 3.331,74 Kč čerpané žalovanou prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalobkyně dále tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela zejména z informací získaných od žalované a dále žalovanou prověřila ve veřejných registrech a provedla scoringové modely.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva nazvaná jako „smlouva ke službě [Anonymizováno] účet“, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky a ceník. Dále byla mezi účastníky dne [datum] uzavřena smlouva nazvaná jako „smlouva o splátkovém limitu“ (smlouva ke službě [Anonymizováno] účet, VOP, ceník, smlouva o splátkovém limitu). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace s tím, že podpis žalované byl k návrhu smlouvy připojen na základě kódu, který byl žalované zaslán prostřednictvím SMS. Úvěrový limit byl ve výši 3.000 Kč (uvedené smlouvy, kopie OP, VOP). Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalované finanční limit na možnost platby u vybraných e-shopů, který činil až 3.000 Kč (smlouva o splátkovém limitu ze dne 20. 3. 2023). Žalovaná obdržela [Anonymizováno] kartu ke zřízenému [Anonymizováno] nákupnímu účtu, na základě níž vyčerpala služby v částce 2.578,01 Kč a dále prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu vyčerpala částku ve výši 3.331,74 Kč (objednávky na [Anonymizováno] účet, měsíční vyúčtování včetně přehledu čerpání prostředků). Žalovaná neuhradila řádně finanční prostředky, které získala od žalobkyně na nákup zboží a služeb, když uhradila pouze částku ve výši 500 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 19. 3. 2024 k úhradě do 7 dnů od vystavení výzvy. Výzva byla žalované zaslána dne 21. 3. 2024 (předžalobní upomínka, podací lístek).
4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o službě [Anonymizováno], kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. „Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti).” [J. Š., J. S., M. Š., M. H. a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.] Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi umožní za poplatek odložení plateb u třetích osob a dlužník (žalovaná) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky na základě vyúčtování uhradit a zaplatit poplatky stanovené smlouvou.
10. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální rozsudek Soudního dvora C679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti I. B. a další (C-449/13)): „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.
11. Žalobkyně popsala, z jakých údajů při posuzování bonity klienta vycházela. Úvěruschopnost žalované byla, dle tvrzení žalobkyně, ověřována z dostupných registrů a dále z údajů sdělených žalovanou před uzavřením smlouvy. Údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly žádným způsobem objektivizovány, žalobkyně se omezila pouze na zhodnocení nepodložených tvrzení žalované. Povinnost prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalované tak žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66: „Podle § 588 obč. zák. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatností právního jednání [v tomto je možno se opřít o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kolektiv občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 citovaného zákona, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznit povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.“
12. Na základě neplatného právního jednání bylo žalované ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 5.909,75 Kč, žalovaná uhradila 500 Kč. Žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ponížené o žalovanou provedenou úhradu, tedy na částku 5.409,75 Kč. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta, neboť šlo o nárok požadovaný na základě smlouvy, jež byla shledána neplatnou. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky v návaznosti na prokazatelně odeslanou předžalobní upomínku ze dne 19.3.2024. Úrok z prodlení odpovídá současné právní úpravě, tedy ustanovení § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném ke dni vzniku prodlení.
13. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 občanského soudního řádu v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 5.940,98 Kč odpovídající 68,10 % a neúspěšná ve zbývající části odpovídající 31,82 %, žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení odpovídající 36,36 % výši nákladů řízení. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Odměna byla stanovena dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. za 3 úkony podle § 11 odst. 1 písm. a), d) po 200 Kč a 3 režijní paušály po 100 Kč za převzetí věci, výzvu k plnění a sepis žaloby. K aplikaci § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto ustanovení vyhlášky, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Dále dle § 11 a § 7 advokátního tarifu ve výši 1.500 Kč za jeden úkon právní služby (účast na jednání soudu dne 25. 11. 2024), a náhrada hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč, a to v souladu s § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Dále náklady řízení tvoří náhrada za zmeškaný čas při cestě na jednání k soudu dne 25. 11. 2024 z [adresa] a zpět ve výši 600 Kč dle ust. § 14 odst. 3 cit. vyhlášky. Při cestě na jednání z [adresa] a zpět bylo použito osobní vozidlo ŠKODA COMBI, RZ: [SPZ], palivo BA 95 B, ujeto 170 km. Cena spotřebovaného paliva při ceně 38,2 Kč/l Kč a sazba základní náhrady za použití dopravního prostředku dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb., o změně o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, pro rok 2024 činila 5,6 Kč/1 km, tj. cestovné celkem 1.385 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za zastoupení, náhrady hotových výdajů, cestovného, a náhrady za ztrátu času v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH, kdy výše DPH činí 983,85 Kč. Celkové náklady řízení tak představují částku ve výši 6.068,85 Kč. Dle úspěchu žalobkyně ve věci 36,36 % bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2.206,63 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta.