Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17.084 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17.084 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 559,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 24.197 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7.039,13 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 39.999,37 Kč od 16. 4.2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 808,71 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 24.197 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení.
III. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 15.125,53 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.310,81 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 13.999,53 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 501,21 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15.125,53 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 56.406,53 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o nároky ze dvou smluv.
2. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi účastníky dne [datum] požadovala žalobkyně po žalovaném uhradit neuhrazenou jistinu ve výši 39.999,37 Kč, poplatky za pojištění ve výši 351,63 Kč, náklady na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Žalobkyně tvrdila, že z této úvěrové smlouvy žalovaný načerpal částku ve výši 46.059 Kč a zaplatil celkem 28.975 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 1. 2024 a domáhá se úhrady uvedeného vzniklého dluhu. Dále byla mezi účastníky uzavřena dne 11. 1. 2019 smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Žalovaný z tohoto úvěrového vztahu načerpal částku 26.484 Kč a uhradil 28.499 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 10. 1. 2024 a požaduje uhradit nesplacenou jistinu ve výši 13.999,53 Kč, poplatky ve výši 196 Kč, náklady na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokutu ve výši 500 Kč. K oběma nárokům pak žalobkyně požaduje běžící obchodní úrok 15 % ročně vždy z dlužné jistiny a plynoucí zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 16. 4. 2024 do zaplacení. Současně vždy žalobkyně kapitalizovala zákonný úrok z dlužné jistiny vždy od 25. 1. 2024 do 15. 4. 2024. Splatnost závazku pak žalobkyně vyvozuje k výzvě o zesplatnění obou úvěrů.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Proti uplatněnému nároku nevznesl žádné právní ani skutkové námitky.
4. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
5. Z listin předložených žalobkyní učinil soud závěr o skutkovém stavu věci a má za prokázané, že nejdříve byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva dne [datum] - Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Následně účastníci uzavřeli smlouvu – Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. [hodnota] dne [datum] (viz uvedené smlouvy).
6. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota]. Jednalo se o úvěr revolvingový, bezúčelový, spotřebitelský. Výše úvěru činila 14.000 Kč. Bylo sjednáno splácení úvěru v pravidelných měsíčních splátkách s úrokovou sazbou 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný byl ve smlouvě o úvěru označen jako fyzická osoba spotřebitel (smlouva o úvěru). Dále byl žalovaný specifikován jako svobodný, druh bydlení u rodičů, počet dětí 0, zdroj příjmů zaměstnanec 15.000 Kč, ostatní příjem členů domácnosti 0 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti 0 Kč (potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik). Žalovaný načerpal částku ve výši 26.484 Kč (tvrzení žalobkyně, výpis čerpání, splátek a úhrad) a uhradil celkem 28.499 Kč (tvrzení žalobkyně, výpis úhrad). Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru výzvou z 10. 1. 2024 nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ke splacení celého úvěru z 10. 1. 2024 včetně poštovního podacího archu z 11. 1. 2024).
7. Dále má soud za prokázané, že mezi účastníky byla [datum] uzavřena flexibilní půjčka – smlouva o revolvingovém úvěru č. [hodnota]. Žalovaný je zde označen jako svobodný, počet dětí 0, vzdělání střední, typ bydlení u rodičů, zdroj hlavního příjmu zaměstnanec s měsíčním příjmem 19.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 13.000 Kč. Je uveden zaměstnavatel [právnická osoba]. a zaměstnán od 9/2020. Jedná se o bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 40.000 Kč, roční úroková sazba 27,88 %, výše minimální měsíční splátky 1.317 Kč (smlouva o revolvingovém úvěru). Žalovaný načerpal celkem částku ve výši 46.059 Kč. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 28.975 Kč (viz přehled úhrad a splátek úvěru). Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně a včas neuhradil, žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 10. 1. 2024 (výzva ze dne 10. 1. 2024 včetně poštovního podacího archu ze dne 11. 1. 2024).
8. Co se týká prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně v žalobě tvrdila (k oběma smlouvám), že vždy před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku a žalobkyně pak prověřuje veřejné registry. Žalobkyně předložila soudu metodiku – výklad k posouzení úvěruschopnosti klienta, kde vysvětluje, že zajišťuje kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky. Zohledňuje rodinné postavení klienta, vyživovací povinnost, příjem partnera a další skutečnosti a zjišťuje částku životního minima klientů dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků klienta. Dle údajů v NRKI je vždy vypočítáván MLS na domácnost i žadatele. Žalobkyně pak kontroluje klienta v externích registrech SOLUS a NRKI, CEE a ISIR.
9. Po právní stránce posoudil soud uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy každá smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
10. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
11. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
12. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele u obou shora uvedených úvěrových případů, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech podávajících se pouze z tvrzení žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděný příjem. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl vedena, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Důsledkem je pak dovození absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv.
13. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, K. A. C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, M. M., C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky [jméno FO] ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
14. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. S ohledem na výše uvedené dovodil soud absolutní neplatnost obou uvedených úvěrových smluv.
15. S ohledem na dovozenou absolutní neplatnost obou uvedených úvěrových smluv jsou si pak strany z těchto neplatných smluv povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 obč. zákoníku, podle kterému může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další nároky z neplatné smlouvy nevznikají.
16. Co se týká úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne [datum], žalovaný čerpal částku ve výši 26.484 Kč a uhradil částku ve výši 28.499 Kč. Žalovaný tedy již žalobkyni uhradil celou částku poskytnutou mu z této smlouvy, a proto žalobkyni žádné další nároky z této neplatné smlouvy nevznikly a co se týká nároků z této smlouvy, tak žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.
17. Co se týká nároků uplatněných žalobkyní ze smlouvy uzavřené dne [datum], tak žalovaný načerpal částku ve výši 46.059 Kč a uhradil celkem 28.975 Kč. Žalovanému tak byla stanovena povinnost uhradit žalobkyni zbývající nesplacenou jistinu ve výši 17.084 Kč se zákonným úrokem z prodlení z jistiny od 16. 4. 2024 do zaplacení. Splatnost závazku soud vyvodil shodně se žalobkyní dle výzvy k plnění učiněné výzvou k úhradě a k zesplatnění z 10. 1. 2024. Požadovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 25. 1. 2024 do 15. 4. 2024 pak soud přepočetl a vycházel z přiznané jistiny a po tomto přepočítání přiznal žalobkyni za toto období kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 559,21 Kč. Ostatní nároky požadované z této smlouvy byly s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost smlouvy posouzeny jako nedůvodné a byly soudem zamítnuty. Na zákonné úroky z prodlení má žalobkyně nárok v souladu s ust. § 1970 obč. zákoníku a nař. vlády č. 351/2013 Sb.
18. Co se týká náhrady nákladů řízení, rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, když žalovaný náklady řízení nepožadoval, a když dle obsahu spisu soud dovodil závěr, že žalovanému žádné náklady řízení v průběhu vedení sporu nevznikly.