Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka], a to do osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky [částka], úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, kapitalizovaného úroku ve výši [částka] od [datum] do [datum] a ohledně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka].
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] a doplněnou v průběhu řízení domáhal po žalovanému zaplacení částky [částka], částky [částka] coby smluvní pokuty, úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, kapitalizovaného úroku ve výši [částka] od [datum] do [datum] a ohledně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka], a to z titulu smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], kterou uzavřel žalovaný s žalobcem dne [datum]. Žalobce uvedl, že žalovaný na poskytnutý úvěr žalobci ničeho neuhradil.
2. Soud považuje žalobu za doručenou žalovanému v souladu s ustanoveními § 49 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná se po celou dobu řízení k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], k němuž se žádný z účastníků nedostavil a pouze žalobce svou nepřítomnost omluvil. Soud tedy v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 a 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti účastníků a ve věci provedl dokazování, na jehož základě dospěl k následujícím zjištěním.
3. Žalobce existuje od [datum] a od [datum] patří do předmětu jeho podnikání mimo jiné činnost nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru.
4. Dne [datum] uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě které žalobce poskytl žalovanému dne [datum] částku [částka], a to převodem na účet žalovaného (zjištěno z uvedené smlouvy, ze sdělení [právnická osoba].). Žalovaný se zavázal úvěr zaplatit do 72 měsíců od okamžiku čerpání poslední tranše úvěru. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 57,99 % ročně. V předložené úvěrové smlouvě je uvedeno, že v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného si žalobce od žalovaného nebo třetí osoby vyžádal kompletní výpisy z bankovního účtu za poslední 3 kalendářní měsíce na jméno spotřebitele. Žádné takové výpisy však soudu předloženy nebyly. Soudu nebyly předloženy ani žádné další doklady, na základě nichž žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného, z nichž by bylo možné zjistit pravidelné příjmy a běžné výdaje žalovaného.
5. Žalobce zároveň soudu předložil upomínky a výzvy adresované žalovanému k úhradám částek na základě předmětné úvěrové smlouvy, avšak nebyl předložen žádný doklad o doručení těchto výzev žalovanému.
6. Z dalších provedených důkazů soud již žádné další skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci nezjistil.
7. Na základě uvedených zjištění soud dospěl k závěru, že v tomto případě je předmětem řízení nárok úvěrujícího vůči úvěrovanému na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení sjednaného úroku, smluvní pokuty a sjednaných poplatků na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „OZ“), jako spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění od [datum] (dále jen „ZSÚ“).
8. Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto nařízením je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.
9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Přestože je soudu znám názor Krajského soudu v [adresa] vyjádřený dne [datum] v jeho rozsudku č. j. [spisová značka] o tom, že k závěru soudu o tom, že poskytovatel spotřebitelského úvěru přezkoumal řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, postačuje, že vycházel z listin, které měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy a které jsou uvedeny v zákaznické kartě, a že pravdivost údajů potvrdil sám žalovaný svým podpisem v zákaznické kartě, tak zdejší soud se tímto závěrem neztotožňuje. V každém řízení je totiž soud povinen hodnotit provedené důkazy podle své úvahy, a to jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Pokud soudu nejsou předloženy žádné z listin, z nichž poskytovatel spotřebitelského úvěru ověřoval příjmy a výdaje žadatele o úvěr, a ani nejsou navrženy soudu žádné důkazy na prokázání pravdivosti údajů o příjmech a výdajích žalovaného, z nichž poskytovatel úvěru vycházel, a soudu je z vlastní soudní praxe známo, že poskytovatelé spotřebitelských úvěrů poskytují úvěr i přes to, že jim jsou předloženy například 3 a více výpisů z bankovního účtu žadatele o úvěr, z nichž je zjevné, že žadatel o úvěr má dlouhodobě na účtu každý měsíc záporný zůstatek, a tudíž je evidentní, že volné zdroje nemá a že jeho skutečné měsíční výdaje převyšují jeho pravidelné měsíční příjmy. Podobnou zkušenost má soud i v případech, kdy poskytovatelem spotřebitelského úvěru byla banka, která vedla pro spotřebitele běžný účet, a tato banka poskytla spotřebiteli spotřebitelský úvěr, přestože z výpisů z účtu za poslední 3 měsíce bylo zřejmé, že spotřebitel opakovaně řeší své vyšší výdaje opakovanými půjčkami u různých subjektů nebo že má tak nízký zůstatek na účtu, který nedosahuje ani výše smluvené měsíční splátky. Soud proto bez předložení dalších důkazů nemůže dospět k závěru, že v tomto případě je nepochybné, že úvěruschopnost spotřebitele byla poskytovatelem spotřebitelského úvěru řádně posouzena s odbornou pečlivostí, pokud pravdivost uvedených údajů není před soudem prokázána spolehlivými důkazy. To by dle názoru soudu bylo i v rozporu s účelem a smyslem citovaného ustanovení ZSÚ a následných ustanovení § 86 a § 87 nového zákona o spotřebitelském úvěru, které zákonodárce přijal právě na ochranu spotřebitelů, jako slabší strany, tak jak byl vyložen i v judikatuře Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18.
11. Na základě zjištěných skutečností a s ohledem na citované právní předpisy soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému dne [datum] částku [částka] na jako spotřebitelský úvěr na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] č. [hodnota]. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobce řádně ověřil před poskytnutím uvedených peněžních prostředků úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 ZSÚ, neboť nebylo zjištěno, na základě jakých konkrétních dokladů žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného a zejména jaké skutečnosti z nich zjistil. Soud proto považuje předmětnou úvěrovou smlouvu za sjednanou neplatně.
12. Žalobce tak neprokázal, že by měl z uvedené smlouvy vůči žalovanému vedle nároku na vrácení poskytnuté jistiny ještě jiné nároky. Jelikož žalobce tvrdil, že žalovaný nezaplatil na uvedený úvěr ničeho, a v řízení nebyl zjištěn opak, soud žalobě ohledně částky [částka] vyhověl. Zároveň jako lhůtu pro zaplacení uvedené částky stanovil žalovanému lhůtu osmi měsíců od právní moci tohoto rozsudku, a to z důvodu, že soudu nejsou známy majetkové poměry žalovaného, přičemž v předmětné smlouvě bylo sjednáno, že poskytnutá částka bude vrácena žalobci do 72 měsíců od čerpání poslední tranše. S ohledem na tyto skutečnosti soud považuje stanovenou lhůtu za přiměřenou.
13. Soud ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. (výrok II.)
14. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na částečný úspěch obou účastníků soud nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení.